Jóga Vásištha

(Z anglického předkladu Vasisthas Yoga od Svámího Vénkatéšánandy přeložila Lenka Vinklerová.)

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Svět uvnitř skály

VI. 2.56

VASIŠTHA pokračoval:

V prostoru Vědomí existuje všude, všemi způsoby a po všechny časy čiré prázdno. Vědomí existuje ve formě stvoření. Není tu nic, co by bylo mimo Vědomí. Vše je čiré Vědomí. I to, co se jeví jako hmota, je čiré Vědomí. V této souvislosti ti povím příběh o jedné skále, kterou jsem sám viděl.

Kdysi dávno, když jsem pochopil vše, co má být pochopeno, zatoužil jsem zanechat světské činnosti. Přál jsem si meditovat bez přestávek a vyrušování v naprostém odloučení. Seděl jsem v ústraní a rozjímal.

VASIŠTHA rozjímal:

Celý svět je bez jakékoli hodnoty. Nic na světě není schopno poskytnout mi aspoň nepatrné štěstí. Co pozoruji a kdo jsem? Abych našel správné odpovědi, musím odejít na takové místo, které je mimo dosah bohů i démonů, a zde zcela o samotě a bez strachu z rozptýlení meditovat.

Kde takové místo najdu? Les je plný zvuků, které vydává tekoucí voda či řvoucí lvi. Je stejně rozptylující jako město plné lidí. Oceán je také plný rozptýlení, stejně jako jeskyně, jež jsou plné hmyzu a při větru vydávají divné zvuky. V jezerech se koupou lidé i nebešťané, tam klid také nenajdu. Když jsem takto prozkoumal všechna místa na zemi, rozhodl jsem se, že odejdu ze země do vnějšího prostoru. Ale i zde bylo mnoho rozptýlení, plující mraky, nebešťané a démoni, nebeská těla i duše zemřelých.

Putoval jsem tedy dál a dál až na osamělé místo, kam se nedostanou ani základní prvky. Na tomto prázdném místě jsem si v představě vytvořil poustevnu, tak aby nebyla pro nikoho kromě mě přístupná. Usedl jsem do lotosové pozice a utišil svou mysl. Rozhodl jsem se, že spočinu v samádhi na celých sto let. O čem člověk dlouhou dobu rozjímá, to uvidí a pozná. V souladu s tím se moje představy a přání přede mnou zhmotnily. Sto let uběhlo mrknutím oka, neboť když je mysl dokonale soustředěná, nevnímá tok času.

Jakmile přešlo sto let, začala se moje mysl probouzet a rozpínat a skrze životní sílu, jež se ve mně znovu rozproudila, se objevily i představy „já“ a „ty“. V srdci se okamžitě zrodila touha. Ani nevím, odkud a jak ke mně přišla.

VI. 2.57

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, jak je možné, že i v člověku, který je pevně ukotven v nirváně, vzniká znovu pocit ega?

VASIŠTHA odpověděl:

Ať už je člověk znalec Pravdy nebo nevědomý hlupák, tělo nemůže existovat bez pocitu ega. To, co je potřeba udržovat, nemůže být bez opory. Je tu však zásadní rozdíl, který ti teď vysvětlím.

Malý chlapec jménem nevědomost vytvořil skřeta zvaného pocit ega, který sice není vidět, ale v člověku se projevuje. Ve skutečnosti však taková nevědomost neexistuje. Pátráme-li po ní, nikdy ji nenajdeme a neuvidíme, podobně jako neuvidíme tmu, když na ni posvítíme světlem. Jestliže člověk po skřetu zvaném pocit ega usilovně pátrá, zjistí, že pocit ega neexistuje. Jen tehdy, když tu takové pátrání není a člověk považující pocit ega za samozřejmost zůstává pod jeho vlivem, se v člověku pocit ega rozpíná a upevňuje. Svět je tvořen nevědomostí, která však ve skutečnosti neexistuje a skutečnou se jeví jen nevědomým. To, co je za myslí a smysly, tedy neomezené Vědomí neboli Brahman, nemůže být semínkem či příčinou pro vznik něčeho, co je objektem mysli a smyslů. Jak by tu mohl být výhonek bez semínka?

Zdání stvořeného vesmíru vzniká představou v neomezeném Vědomí. Vědomí samo je zároveň íšvara (neboli bůh) i stvořený svět. Je to jako když někdo sní a jeho sen se pro všechny stane každodenní zkušeností. Protože tím, kdo sní, je vědomá bytost, zdá se, že snové objekty mají vlastní rozumovou schopnost a vlastní mysl. A toto ne-stvoření zvané svět se zdá oddělené a nezávislé, jakoby bylo stvořeno a obdařeno nezávislou existencí a inteligencí. Stvoření však samo o sobě neexistuje. Jediné Brahman existuje jako Brahman. Vznikne-li v tomto Brahman jakákoli představa, je tímto Brahman zakoušena, jako by šlo o objekt. A Brahman si to vše představuje jako „stvoření“. Ten, kdo zakouší, zakoušení i sama zkušenost jsou jedno a nelze je oddělovat. Podobně i Brahman, představa tvoření a stvořený svět jsou samo Brahman. Jak se v takovém případě může objevit pocit ega čili falešná představa jáství?

Vyložil jsem ti, jak je to se skřetem zvaným pocit ega. Pocit ega zmizí, pokud je správně pochopen. Mnou byl pochopen zcela jasně, proto ačkoli se zdá, že ve mně vzniká, je nečinný, podobně jako oheň namalovaný na obraze. Vzdal jsem se pocitu ega a existuji v prostoru jakoby mimo něj i ve stvořeném světě jakoby mimo něj. Nepatřím pocitu ega a ani on mi nepatří a ve mně neexistuje. Z mého pohledu neexistuji já ani nikdo jiný. Je všechno a není nic.

VI. 2.58, 59

VASIŠTHA pokračoval:

Z příběhu o skále, který se ti chystám, Rámo, vyprávět, bude jasné, že v jejím nitru existuje bezpočet stvořených světů. Bezpočet stvoření je i v tomto fyzickém prostoru. Ve skutečnosti je nekonečně stvořených světů v každém prvku, v každém objektu. A to vše existuje v nedělitelném neomezeném Vědomí, ne jako skutečná látka nebo skutečná věc. Od samého počátku nebylo nikdy nic doopravdy stvořeno. Jediné Brahman existuje v Brahman jako prostor, vzduch, oheň, voda a země. Mezi Brahman a stvořením neexistuje dělení ani dvojnost. Brahman a stvoření jsou jen dvě slova postrádající význam. I jednota a dvojnost jsou slova bez skutečného významu. To, co vytváří představy jednoty a různosti, vytváří také představy Brahman a stvoření. Jakmile představy ustanou, pak přestože je člověk činný, je tu vnitřní klid. Všechno je nirvána. Vnímaný stvořený svět je jako obloha, jako prázdno, třebaže se zdá, že má barvu a tvar. Pohlížej na vesmír složený z tebe, ze mě, z bohů a démonů, z lesů a hor, jakoby to vše bylo stvoření a dění viděné jen ve snu.

Poté, co jsem sto let setrval v samádhi, vrátil jsem se do vědomí těla a uslyšel povzdechnutí. Zkoušel jsem rozpoznat, co by to mohlo být. Byl jsem daleko ve vnějším prostoru, tak jak by v mé blízkosti mohl být člověk nebo jen moucha? Nikoho jsem neviděl, proto jsem se rozhodl to prozkoumat. Vstoupil jsem znovu do samádhi, utišil mysl a smysly a splynul s neomezeným Vědomím. Uviděl jsem, jak se ve Vědomí odráží nekonečně vesmírů, a já mohl jít kamkoli a vidět cokoli. Spatřil jsem bezpočet vesmírů, žádný z nich však nevěděl o existenci druhých. Některé vesmíry vznikaly, jiné zanikaly. Každý měl jinou sestavu ochranných obalů, od pěti do třiceti šesti. V každém vesmíru byly jiné prvky, každý byl osídlen jiným druhem bytostí v jiných vývojových stádiích, s jinou kulturou a jinými vlastnostmi. Některé vesmíry v sobě obsahovaly další vesmíry. V některých byla stvoření, která si neumíš ani představit. V některých vesmírech byl zjevný řád, v jiných byl naprostý chaos, v některých nebylo světlo a tudíž ani vnímání času. Všechny tyto vesmíry byly plody jediného neomezeného Vědomí. Jak a kdy vznikly, nelze říci, ale jedno je jisté, jsou stvořené z nevědomosti. V těchto stvořených vesmírech je bohů i démonů jako hmyzu. Ať už jsou vesmíry považovány za stvoření nejvyššího Stvořitele nebo za falešné představy, jisté je, že to všechno je ve skutečnosti neomezené Vědomí. Tyto vesmíry jsou od Vědomí neoddělitelné a jsou na něm závislé. Jsou schované jako nehybné skutečnosti v popisech svatých textů. A já tyto nekonečné světy spatřil.

VI. 2.60

VASIŠTHA pokračoval:

Moje pozornost se nakonec zaměřila na zdroj zvuku a já spatřil ženu zářící všemi směry do okolního prostoru. Byla velmi krásná, přistoupila ke mně a příjemným hlasem mě oslovila.

ŽENA pravila:

Ó mudrci, přemohl jsi zlo, které představují chtíč, zlost a lačnost. Tvá mysl je volná a od všeho oproštěná. Vzdávám ti poctu.

VASIŠTHA pokračoval:

Když jsem poznal zdroj zvuku a uvážil, že tuto ženu neznám a nemám s ní nic společného, rozhodl jsem se ji opustit a pokračovat ve svém putování.

Viděl jsem mnoho vesmírů, jejichž rozličnost ve mně vzbuzovala zvědavost. Chtěl jsem se dostat co možno nejdál, abych poznal velkolepost celého stvoření, ale po nějakém čase jsem tuto myšlenku opustil, neboť jsem pochopil, že všechno to je jen iluze. Zůstal jsem ustálen v neomezeném Vědomí a vnímání rozličnosti okamžitě zmizelo. Nebylo tu nic jiného než čiré Vědomí. Právě To je Skutečnost a vše ostatní jsou jen představy, fantazie, iluze a zdání.

Protože je celé stvoření zahaleno nevědomostí a iluzí, nevědí obyvatelé jednoho stvořeného světa či jednoho vesmíru o existenci druhých. Žádný z různorodých světů si není vědom představ a stvoření světů druhých, podobně jako člověk, který spí v jednom pokoji s druhými, nezná sny svých společníků. V těchto vesmírech jsem viděl tisíce Brahmů, Višnuů a Rudrů. Všechno je ve Vědomí, všechno je Vědomím a samo Vědomí je vše. A to vše jsem viděl, sám jakožto Vědomí.

Ó Rámo, když na něco pohlédneš a řekneš si „je to takové a takové“, pak se Vědomí jako „takové a takové“ projeví, ačkoli ve skutečnosti Vědomí existuje samo o sobě bez jména a formy. Prostor Vědomí existuje všude a ve všech časech a právě jej nazýváme světem. Vnímání objektů, kterému říkáme objektivní poznání, je jen nevědomost a iluze. Já jsem však poznal Skutečnost, která spočívá v tom, že existuje pouze prostor nebo rovina Vědomí. Osvícenou Inteligencí jsem zakusil nejzazší Pravdu, jež vše zahrnuje: Všechno je čiré, nedělitelné a neomezené Vědomí.

S dalším vnímáním rozličností jsem v prostoru Vědomí spatřil bezpočet Vasišthů, bezpočet vesmírných cyklů i bezpočet věků, v nichž zazářil Ráma. Tak se to projevuje v důsledku vnímání rozličnosti. Je-li tu pravé pochopení, pak je vše nahlíženo jako čiré, nedělitelné a neomezené Vědomí. V neomezeném Vědomí není žádné jméno ani forma, jež by se daly označit jako stvořený svět. Brahman samo existuje jako Brahman.

VI. 2.60, 61

VASIŠTHA pokračoval:

Brahman je jediné a toto vše jsou přeludy, které jsou světlem Brahman bez jakéhokoli záměru projeveny. Tak vzniká rozličnost prožitků. V jednom z vesmírů je měsíční světlo horké a sluneční světlo chladné, je tu schopnost vidění ve tmě a slepota za denního světla, dobro je destruktivní a zlo tvořivé, jed uzdravuje a nektar zabíjí. To vše je v souladu s představami, které vznikají ve Vědomí. V některých vesmírech nejsou ženy a tudíž ani pohlavní odlišnost, v jiných lidé neznají soucit. V některých schází člověku jeden či více smyslů. V jiných existuje jen jeden nebo dva ze základních prvků. I v takových vesmírech jsou živé bytosti, ale musí být přizpůsobené podmínkám.

To vše vzniká jako Vědomí ve Vědomí a skrze Vědomí a říká se tomu mysl.

RÁMA se zeptal:

Jestliže na konci světového cyklu během kosmického zániku naprosto vše dosáhne osvobození, jak potom vznikne představa nového stvoření?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, Brahman je nepopsatelná masa kosmického Vědomí. Stvoření je srdcem Brahman a není tudíž od Brahman odděleno. Není chápáno jako skutečnost, ale jako tajemství. Poněvadž je stvoření neskutečné, jak by bylo možné říci, že někdy zmizí? Stvoření i zánik jsou jako údy Brahman. Takové dělení se projevuje jen v případě nevědomosti. Nikdy nic nezaniká a nikdy nic nevzniká. Nejvyšší Skutečnost neboli Vědomí nelze zničit žádnou zbraní, ohněm, větrem ani vodou. Kdo to neví, ten nejvyšší Skutečnosti nedosáhne. Vesmír, jenž je jádrem této Skutečnosti, není zrozen a proto nezaniká. Zkušenost existence a neexistence se objevuje se vznikem a zánikem příslušných představ. Proto i slova jako „vesmírný cyklus“ či „zánik vesmíru“ jsou jen zvuky bez jakéhokoli základu. Zlí duchové a skřeti se rodí či mizí v mysli toho, kdo o nich přemýšlí. To, co vidíme jako zrození, smrt, bolest, radost, formu a bezforemnost, jsou jen údy jediného Bytí. Není mezi nimi rozdíl, tak jako není rozdíl mezi jednotlivými částmi jednoho stromu. Jestliže toto zůstává nepochopeno, pak se zdá, že tu existuje rozdělení. V Brahman není znalost ani nevědomost, Brahman je za omezením i osvobozením. A toto uskutečnit znamená osvobození.

VI. 2.62

RÁMA se zeptal:

Nahlížel jsi to vše z místa, kde jsi byl, anebo ses pohyboval někde v prostoru?

VASIŠTHA odpověděl:

Dosáhl jsem neomezeného Vědomí. V něm není přicházení ani odcházení. Nezůstal jsem na jednom místě, ani se netoulal kolem. Pozoroval jsem to vše v Já, jež na sebe vzalo formu toho, co jsem pozoroval. Tak jako vidíš své tělo od hlavy až k patě i se zavřenýma očima, tak jsem já to všechno pozoroval zrakem Vědomí.

Je to jako sen. Ať je v něm zakoušeno cokoli, vždy jde o čirý prostor Vědomí. Tak to vidím díky osvícení. Jsem Jedno se všemi osvícenými bytostmi a poznávám je jako své vlastní Já bez rozdělování na subjekt, objekt a pozorování, neboť Vědomí je samo o sobě nedělitelné.

RÁMA se zeptal:

Co se stalo se ženou, již jsi v prostoru potkal?

VASIŠTHA pokračoval:

Žena, s níž jsem se setkal, byla v prostoru vedle mne. Byla obdařena prostorovým tělem a já jsem měl též prostorové tělo. Přistoupil jsem k ní a mluvili jsme spolu obdobně, jako mluví postavy ve snu. Jakou máš jistotu ohledně vnitřních smyslů? Měli jsme těla podobná postavám ve snu. Tak jako se někomu ve snu zdá, že bojuje, tak lidé zakoušejí události stvořeného světa, jakoby šlo o skutečnost. Nicméně všechna podobenství mají svá omezení a pravda překračuje slova. Když se jeden člověk zeptá druhého, jak vidí tento sen stvořeného světa, odpoví mu „stejně jako ty“. To vše říkám jen proto, abys pochopil, že vesmír se vším, co vidíš ve svém snu, není nic jiného než Brahman.

Neexistuje zásadní rozdíl mezi snem a stvořeným světem, jenž vidíme. Zkušenost, která bezprostředně předchází bdělý stav, se nazývá sen. Zkušenost či znalost, která vznikla na počátku stvoření světa, se nazývá bdělý stav. Zážitek existence tohoto světa je jen dlouhý sen, je to prázdnota, je to čiré Vědomí. Jsi svědek či pozorovatel svého vlastního snu a stejně tak je neomezené Vědomí pozorovatelem dlouhého snu zvaného stvoření. Pozorovatel i pozorované nejsou nic jiného než Vědomí, a stejně tak to, co je mezi tím, tedy pozorování, je též čiré, nedělitelné a neměnné Brahman. A je-li tomu tak, jak by toto stvoření mohlo být považováno za něco hmotného, co má nějaký základ? Sen vtělené bytosti, jakou jsi i ty, je nehmotný. Jak by mohl dlouhý sen neomezeného Vědomí, jež je bez formy, formu získat? Vše je jediné nestvořené Brahman.

VI. 2.63

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, jak mohla žena bez fyzického těla mluvit?

VASIŠTHA odpověděl:

Není pochopitelně možné, aby ten, kdo má prostorové tělo, vydával slyšitelné zvuky. Kdyby to možné bylo, pak by rozhovor, který vedeš ve svém snu, mohl slyšet i člověk ležící v tu chvíli vedle tebe. Je zřejmé, že to, co je viděno ve snu, je iluze vycházející z čirého Vědomí. To, co zakoušíme jako bdělý život, se však od snu tolik neliší. Je to vše jen hra Vědomí. Představy vznikající ve Vědomí se zdají být oděny do hmotné skutečnosti.

Ve Vědomí jsou semínka minulých zkušeností, která vyklíčí ve zkušenosti nové. Nové zkušenosti jsou někdy totožné s minulými a jindy se od minulých nějakým způsobem liší. Světy, které ze semínek vyklíčí, si nejsou vědomy jeden druhého. Když jsou v tomto snovém světě démoni pobiti bohy, zůstávají ve snovém stavu. Nejsou osvíceni, proto nedosáhnou osvobození. Jsou schopni vnímání, nestanou se tedy netečnými a zbude jim uvědomění. Žijí tedy ve snovém světě, ale v prostorovém těle. Jejich svět, jejich život a jejich způsob myšlení jsou jako naše a naše jsou jako jejich. Existujeme jako postavy z jejich snu. Své společníky, ač jsou též snovými postavami, považují za skutečné. Stejným způsobem zase objekty, které se objeví v jakémkoli mém snu, jsou skutečné pro mne.

V důsledku povahy neomezeného Vědomí se tyto snové bytosti zdají existovat též v probuzeném stavu. Jejich skutečností je pak jediná Skutečnost, Brahman. Všechno vždy a všude existuje jako nedělitelné čiré Vědomí. Je to prázdno, tedy nic, a nic není možno zničit.

Ve věčném prostoru neomezeného Vědomí je v nekonečné hře neomezeného Vědomí nekonečně myslí a nekonečně světů. V každém z nich jsou země, hory, vesnice, města a domy, v nichž žijí lidé, kteří mají svůj vyměřený čas a svůj život. Když život těchto džívů skončí, pak pokud nejsou osvíceni, existují dál v neomezeném prostoru a vytvářejí si své snové světy. V těch jsou další lidé, v jejichž myslích jsou další světy, v nichž jsou další lidé, a tak dále do nekonečna.

Toto iluzorní projevení nemá počátek ani konec, je to Brahman, je to samotné Brahman. Ó Rámo, za všemi těmito rozličnými objekty není nic jiného než čiré Vědomí. Vědomí samo je vesmírem. Jak lze potom mluvit o světech, jež se zdají existovat v myslích nevědomých lidí?

VI. 2.64

VASIŠTHA se zeptal ženy, kterou potkal v prostoru:

Kdo jsi a kde ses tu vzala, nebešťanko?

NEBEŠŤANKA odvětila:

Ó mudrci, v jednom koutu tohoto obrovského vesmíru je svět, v němž žiješ. Za jeho hranicemi se pak nachází pohoří zvané Lókalóka. Tato oblast obsahuje všechny možné kombinace živlů a ovzduší (jejichž podrobný a zajímavý popis v původním textu následuje – pozn. S.V.). Někde sídlí pouze lidé, jinde jen bohové. Jsou tu skřeti i dlouhověké bytosti. Jsou tu místa, která sama září, i jiná, zcela temná místa. Jsou tu úrodná pole i pusté pouště, bohatě osídlená města i oblasti bez lidí.

Já přebývám uvnitř skály nacházející se na severovýchodním svahu pohoří. Je dáno osudem, abych žila v této skále, a žiju tak již bezpočet věků. Můj manžel je k tomu předurčen také. A v důsledku našich tužeb a silné vzájemné připoutanosti nebyl zatím ani jeden z nás schopen dosáhnout osvobození.

Můj muž se narodil jako bráhmana. Je tak starý, že už se ani nezvedne z křesla, v němž seděl celá staletí. Od narození je brahmačárin, dodržuje tedy celibát. Je vzdělaný a lenivý. Žije v odloučení, neboť ho nepohání touha po potěšení. Jako jeho žena mám neblahý život, ale přesto bez něj ani na okamžik nemohu být.

Povím ti, jak jsem se stala jeho ženou. Již jako mladý byl částečně probuzen a přál si mít za ženu takovou, která mu v jeho duchovní snaze bude nápomocna. Zrodila jsem se z jeho přání jako psychická bytost jen proto, abych se stala jeho psychickou ženou. Když jsem vyrostla v mladou ženu, ráda jsem poslouchala hudbu a užívala si i jiné radosti.

Jsem nejen oporou pro svého muže, ale i pro všechny tři světy, jež v něm existují. Avšak v době, kdy mé tělo vykvetlo do krásy a mladosti, trávil můj manžel dlouhý čas ve stavu hlubokého spánku, nebo se zabýval náboženskými rituály. Nenaplnil naše manželství, třebaže jsem si to z hloubi duše přála. Byla jsem spalována touhou, a ačkoli mé společnice dělaly vše pro to, aby mně od mého trápení pomohly, každá jejich snaha má muka ještě znásobila. Sužována nenaplněnou touhou ronila jsem slzy. Ať byly kolem mne nádherné květiny nebo chladivý sníh, oheň mých tužeb to vše spálil na popel. Ležela jsem v posteli obložena girlandami z květů, ale zakoušela jsem jen vyprahlost, prázdnotu a pocit promarněného mládí.

VI. 2.65

NEBEŠŤANKA pokračovala:

Po nějakém čase se vášeň a lpění na manželovi proměnily v odpoutanost a nezaujatost. Můj muž zestárl a jeho jediným zájmem byla samota. Neměl nejmenší touhu po smyslových potěšeních a neustále mlčel. Co je z takového života? Nemoc, smrt a jiná neštěstí považuji za lepší než mít manžela, jehož chování se neřídí srdcem. Největším požehnáním a naplněním života ženy je mladý manžel, který má radost ze života a jedná mile a vstřícně.

Žena, jejíž manžel si život neužívá, nemůže být spokojená. Když se rozumová schopnost dostatečně nerozvine a dobře nenasměruje, stane se destruktivní. Jestliže bohatství přijde do rukou špatným lidem, stane se neštěstím. Byl-li přirozený stud člověka odstraněn skrze prostituci, znamená to velkou újmu. Skutečnou ženou je ta, jež následuje svého manžela. Skutečným bohatstvím je to, jež se dostane k dobrým lidem. Skutečnou inteligencí je ta, jež je vlídná, neomezená, ušlechtilá a nadaná nezaujatostí.

Pokud se muž a žena navzájem milují, pak jejich mysli neovlivní neštěstí ani přírodní katastrofa, nemoc těla ani duše. Pro ženu, jejíž manžel je špatné povahy, nebo pro ženu, která muže nemá, je každá zahrada potěšení jako rozžhavený písek pouště. Žena je schopna vzdát se čehokoli na světě, ale nemůže se vzdát svého manžela.

Ó mudrci, sám vidíš, jaké trápení jsem musela všechny ty roky snášet. Nyní jsem si však vypěstovala nezaujatost a mám jen jedinou touhu, přijmout od tebe poučení, jež mě dovede k nirváně. Jestliže jsou světské touhy člověka zmařeny, jestliže má srdce nepokojné a jeho život pomalu spěje ke konci, pak je pro něho smrt lepší nežli život. I můj manžel touží po dosažení nirvány a snaží se ovládnout mysl myslí. Pane, probuď prosím slovy nejvyšší moudrosti v nás obou poznání Já.

Poněvadž můj manžel o mě nejevil zájem, vypěstovala jsem si nezaujatost. A podmíněnosti mysli byly oslabeny. Cvičením jógy jsem získala vládu nad prostorem, takže se v něm mohu volně pohybovat. Cvičení koncentrace mě dovedlo k setkání s dokonalými mudrci. Vše vydalo své ovoce.

Jakmile jsem vystoupila ze svého světa, uviděla jsem skálu v pohoří Lókalóka. Dřív jsem ji nespatřila, neboť ani já ani můj manžel jsme po tom netoužili. Jedinou naší touhou bylo dosáhnout poznání Já. Snažně tě prosím, uděl nám své požehnání, vždyť svatý muž takové prosby neodmítá. Poznala jsem mnoho dokonalých mudrců, ale žádný nebyl jako ty. Hledám útočiště u tvých nohou a prosím, neopouštěj mě.

VI. 2.66, 67

VASIŠTHA se zeptal:

Jak jsi žila v oné skále?

NEBEŠŤANKA odvětila:

Ó mudrci, náš svět uvnitř skály je stejný jako svět tvůj! I v našem světě jsou nebe, peklo, bozi, démoni, Slunce, Měsíc, obloha, hvězdy, pohyblivá a pohybu neschopná stvoření, kopce, oceány i částečky prachu, jimž se říká živé bytosti. Pojď se mnou a pocti naši skálu svou návštěvou. Mudrc se přece zajímá o divy a zázraky.

VASIŠTHA pokračoval:

Spolu jsme prošli prostorem, dosáhli pohoří Lókalóka a spatřili onu skálu. Pozorně jsem si ji prohlížel, ale byla to jen skála a žádný svět v ní nebyl. Obrátil jsem se na nebešťanku.

VASIŠTHA se zeptal:

Kde je tvůj svět se všemi bohy a démony, horami a oceány? Kde je tvůj svět, jenž jsi mi tak barvitě popisovala?

NEBEŠŤANKA odvětila:

Ó mudrci, nyní chápu, že to, co jsem dříve viděla ve skále, bylo jen ve mně. Opakováním a prožíváním představ jsem byla přesvědčena, že to ve skále všechno vidím. Nyní jsou představy pryč a nic takového nevnímám. Protože ses již dávno oprostil od pocitu duality, žádnou falešnou představu nezakoušíš. I já se nyní díky správnému nahlížení této dlouho upevňované iluze zbavuji, a proto se mi svět ve skále začíná vytrácet. Pochopení Pravdy zvítězilo nad předchozí iluzorní představou, která se jeví jen matně a neurčitě.

Ó mudrci, cesta ke spasení spočívá v tom, že se má člověk oddat jedné věci, jež je hodna touhy, má být poučen o správném úsilí, jež mu přinese dosažení, a má neustále v takovém správném úsilí vytrvávat. Správné vlastní úsilí neboli abhjása rozptýlí nevědomost a nevědomý člověk se stane osvíceným. Hořkost věcí se pomocí správného úsilí změní v radost. Opakovaným snažením se z cizince stane přítel. Je-li od člověka odloučen někdo jemu blízký, pak se jejich vztah udrží jen díky opakovanému rozjímání. Následkem opakování se jemné tělo stane tělem fyzickým. Trvalým úsilím se i nemožné stane možným. Falešné vztahy byly vytvořeny vytrvalým úsilím a vytrvalým úsilím je třeba se jich vzdát. Vytrvalým úsilím se člověk k vytoužené věci přiblíží a vytrvalé úsilí mu ji pomůže dosáhnout.

Vytrvalé a opakované úsilí se nazývá abhjása. Abhjása sama o sobě je purušarthou neboli nejvyšším cílem člověka. Jen vytrvalým vlastním úsilím a přímou vlastní zkušeností lze dosáhnout dokonalosti, ničím jiným. Díky abhjáse se člověk stává neohroženým, ať už je na jakémkoli místě světa.

VI. 2.68

VASIŠTHA pokračoval:

Když nebešťanka domluvila, posadil jsem se do lotosové pozice a vstoupil do samádhi. Opustil jsem hmotné a fyzické představy a držel se vidiny čirého Vědomí. Stal jsem se neomezeným Vědomím a dosáhl kosmické vize nejvyšší čistoty.

Dosažením Pravdy ustaly iluze zahrnující vše hmotné a fyzické. Na jejich místě bylo nejvyšší Vědomí, které nevzniká ani nezaniká. Bylo to uvědomění, v němž jsem nevnímal prostor ani skálu, ale jen neomezené Vědomí. Co bylo předtím vnímáno, nebylo nic jiného než Já, a nyní jsem pochopil, že Já samo o sobě je vše, co je viděno a zakoušeno. Co se dřív jevilo jako skála, nebylo nic jiného než prostor neomezeného Vědomí, čidákáša.

Člověk je jen snový objekt někoho jiného a sní o tom, že je člověkem. Během času však i ti, jež jsou oběťmi nejhorší formy iluze, budou probuzeni a osvíceni, neboť neexistuje nic jiného než Skutečnost, neexistuje nic jiného než Brahman, jež je věčné. To, že jsem viděl skálu, znamená, že jsem nepoznal masu čirého Vědomí. Vždyť nic takového jako hmota nebo země ve skutečnosti neexistuje.

Já základních prvků či Já bytostí je tělem Brahman. Tato samotná myšlenka je chápána jako představa či fantazie. A kvůli ní se projevuje i jemné kosmické tělo. Prvotní myšlenkou je tělo džívy. V představě nevědomého člověka, která zahrnuje pocit jáství, je mysl považována za zřejmou skutečnost. Tato představa, že mysl je zřejmá a vnímatelná neboli pratjákša, vzniká bez jakéhokoli důvodu a Vědomí se tak stává něčím jiným než samo o sobě je. Avšak to, co nazýváme zřejmou skutečností (například tělo a mysl), je zřejmou neskutečností. To, co je zřejmé, je tedy neskutečné a naopak neskutečné se stane zřejmým. Taková je záhadná moc iluze.

První ze zřejmých skutečností se týká jemného těla. Skutečnost je všudypřítomná a hmota je jen iluze, přestože ji lze zakoušet. Náhrdelník ze zlata považují lidé za náhrdelník, přestože je jen iluzorním projevem toho, čím je ve skutečnosti, tedy zlatem. Jemné kosmické tělo neboli ativáhika šaríra není hmotné. Džíva podléhá iluzi jen kvůli nepochopení. Jaká to pošetilost! Po důkladném zkoumání a dotazování nenajdeme žádné hmotné, fyzické tělo. A jemné tělo existuje beze změny v obou světech, na tomto světě i na onom.

VASIŠTHA pokračoval:

V jemném těle zvaném ativáhika šaríra existuje fyzické tělo podobně, jako existuje voda v přeludu faty morgány. Mylným pochopením je fyzické tělo bráno jako skutečná věc, ale to rovnou můžeme za člověka považovat špalek dřeva! Jak záhadná a mocná je iluze, v níž se neskutečné jeví jako skutečné a skutečné jeví jako neskutečné! A tato iluze je tu jen kvůli mylnému pochopení Pravdy.

Činnost a chování bytostí na tomto světě je ovládáno především vizemi jogínů a jen v menší míře vnímáním mysli. Obojí by mělo být přijato jako skutečnost. Kdo ale odmítá první a přiklání se ke skutečnosti hmoty, jakoby se pokoušel uhasit žízeň vodou z přeludu faty morgány.

Chvilkové potěšení znamená bolest. Skutečná radost je neměnná, bez počátku a bez konce. Proto pomocí přímé zkušenosti pátrej po Pravdě. Nahlédni na původní Skutečnost pomocí přímé zkušenosti. Kdo se vzdá přímé zkušenosti a místo toho se žene za iluzorní „skutečností“, je pošetilý hlupák.

Jen jemné nehmotné tělo je skutečné. Vnímat v něm hmotné, fyzické tělo znamená iluzi a klam. Jak by mohlo být hmotné tělo považováno za skutečné, je-li pouhou představou a nikdy nebylo stvořeno? Pokud víš, že to, co je zjevné a je tedy vidět, je iluzorní a neskutečné, co jiného místo toho lze přijmout za skutečné? Jak může být považováno za skutečné to, co je založeno na neskutečném?

Jestliže je prvotní důkaz založen na smyslové zkušenosti a na pratjákše (jež jsou klamné a iluzorní), jaký má potom smysl závěr, který z toho vyplývá?

Svět objektů, jehož existence je rádoby dokazovaná metodami zahrnujícími smyslovou zkušenost, úsudek a rozumové zkoumání, je jen klam a přelud. Dualita a rozmanitost je přelud. Jedinou Skutečností je masa neomezeného Vědomí. Tak jako není skutečný objekt, který jsme viděli ve snu, tak to, co bylo viděno jako skála, bylo také neskutečné. Ve skutečnosti je to všechno čiré Vědomí. Pochop, že hora, prostor, svět i „já“, to všechno je jediné neomezené a nedělitelné Vědomí.

Toto pochopí jen člověk osvícený, neosvícený to chápat nemůže. Nevědomost o Skutečnosti se upevňuje v důsledku klamného pocitu „nejsem osvícený“. Kdo se vzdá uskutečnění přímé zkušenosti Boha, jehož podstatou je nedělitelné a neomezené Vědomí, a místo toho přijme jiné formy zkušeností, je pošetilý hlupák. Co s takovým člověkem?

VI. 2.69

VASIŠTHA pokračoval:

Nebešťanka vstoupila do světa uvnitř skály a já ji následoval. Došla až k místu, kde seděl Stvořitel tohoto světa a posadila se před něj.

NEBEŠŤANKA řekla:

Ó mudrci, to je můj manžel. Stvořil mne, abych se stala jeho ženou, ale nikdy náš svazek nenaplnil. Nyní jsme oba staří. Já jsem dosáhla nezaujatosti a jeho nic neruší od meditace. Prosím, osvětli nám základní příčinu samsáry, abychom se od ní mohli osvobodit.

VASIŠTHA pokračoval:

Nebešťanka probudila svého manžela, Stvořitele světa ve skále, k běžnému vědomí a oslovila ho.

NEBEŠŤANKA řekla:

Pane, pohlédni na mudrce, který přišel k našemu příbytku. Je to syn Stvořitele jiného vesmíru. Je naším hostem a povinností hostitelů je hosta uctít.

Stvořitel světa ve skále otevřel oči a začal si uvědomovat své končetiny, jimiž byly různé bytosti. V okamžiku se před ním objevili bozi, démoni i lidé. Spatřil mne a spatřil i svou ženu, jež seděla před ním. Pozdravil mne a nabídl mi křeslo posázené drahokamy. Opětoval jsem pozdrav a posadil se do křesla. Hrála nebeská hudba a zpívaly se oslavné písně. Pak jsem Brahmovi světa ve skále položil otázku.

VASIŠTHA se zeptal:

Ó pane, tato nebešťanka mě sem dovedla a žádá mě, abych vám oběma dal poučení, jež vás dovede k osvícení. Je to v pořádku? Vždyť ty sám jsi Stvořitel všech bytostí, mistr nejvyšší moudrosti a ona překonala touhu. Jak je možné, že jsi ji stvořil, aby byla tvou ženou? A je-li tomu tak, proč ji přehlížíš a nenaplňuješ váš manželský svazek?

STVOŘITEL SVĚTA VE SKÁLE řekl:

Ó mudrci, poslechni si, jak se to vše přihodilo. Existuje jedno jediné Vědomí, nezrozené a klidné. V něm vznikl nepatrný pohyb, záchvěv či vlnka. To je to, co jsem. Mám povahu čirého prostoru a spočívám v Já. Protože jsem vznikl bez příčiny a bez hmoty, jsem samozrozený. Nebyl jsem stvořen. Nevidím žádný objekt. To, co lze vidět jako ty či já, nebo jako rozhovor mezi námi, jsou dvě vlny, které na sebe narazily v oceánu a vydávají určitý zvuk. Jsme jako vlny v oceánu, které jsou od oceánu neomezeného Vědomí neoddělitelné. Jsme představy, které samovolně vznikly ve Vědomí. Tato žena, jež se zdá oddělena, nebyla stvořena a nikdy nezačala existovat. Je jen představou, myšlenkovou vlnou, podmíněností mysli. Její tělo je důsledkem zbylého pocitu ega ve mně a ona je jako božství spojené s tímto pocitem ega. Není mou ženou a ani nebyla stvořena jako člověk.

VI. 2.70

BRAHMA SVĚTA VE SKÁLE pokračoval:

Nyní bych rád vstoupil do prostoru neomezeného Vědomí. Proto jsem připravil zánik, který znamená zánik světa a proto je v nás obou nezaujatost. Jakmile se vzdám kosmické mysli a splynu s neomezeným Vědomím, je konec všech mých vásan jistý. A tato žena, která je vtělenou vásanou, ale dosáhla již nezaujatosti, mě bude následovat.

Světový cyklus je nyní u konce a s ním končí i bohové. Je to okamžik kosmického zániku. Je to ukončení mých vásan neboli podmíněností a proměna těla na prostor. Vásaná se chystá odejít. Touha po osvobození v ní vznikla bez zjevného důvodu a nyní vásaná dospěla ke konci. Prováděla meditační praxí, ale nebyla schopna uskutečnit Já. Pak spatřila svět, v němž žiješ ty jako osvícený mudrc, a spatřila úhelný kámen mého stvoření. Úhelný kámen neboli podstatu stvoření lze vnímat až tehdy, když je mysl připravena vzdát se vnímání rozličnosti, ne dokud je vnímáním rozličnosti omezena.

Existuje bezpočet světů ve světech, jež jsou uvnitř každého objektu či prvku, tak jako v této skále. Takové projevení světa je pochopitelně iluzorní, neboť všechno je čiré Vědomí. Pro toho, kdo pochopil pravou podstatu, iluzorní představa světa mizí, ale z pohledu jiných pokračuje dál.

Díky předchozím cvičením koncentrace a meditace dosáhla vásaná nezaujatosti. Pak aby došla poznání Já, vyhledala tebe.

Jakožto neprostupná iluzorní síla máji se tu projevuje samotná síla neomezeného Vědomí. Tato síla je nezničitelná, bez počátku a bez konce. Čas, prostor, hmota, pohyb, mysl či rozum nejsou nic jiného než části Vědomí, podobné částem skály. Neomezené Vědomí existuje jako skála Vědomí, jejímiž končetinami jsou různé světy. Tato masa Vědomí si sama sebe představuje jako svět. Ačkoli je bez počátku a konce, domnívá se, že má svůj počátek i svůj konec. Tak se projevuje. Masa Vědomí je bezforemná, a přesto na sebe bere podobu skály. Není tu žádné proudění, točící se kruhy ani hmota podstupující změnu či transformaci. Všechno to je jen projevení v čidambaram neboli prostoru Vědomí. Tak jako se v kosmickém prostoru projevuje prostor zvaný dům nebo jiný prostor zvaný hrnec (ač je pochopitelně prostor nedělitelný a existence prostoru v domě nijak neumenšuje celkový prostor), tak se i všechny „světy“ projevují v neomezeném Vědomí, aniž by toto nedělitelné Vědomí nějak umenšily.

VI. 2.71

VASIŠTHA řekl:

Když Stvořitel světa ve skále domluvil, vstoupil do hluboké a poslední fáze meditace. Vyslovil Óm a rozjímal o zvuku jeho poslední hlásky. Mysl měl zcela klidnou a byl nehybný jako obraz namalovaný na plátně. Vásaná neboli podmíněnost mysli v podobě nebešťanky následovala Stvořitele, vstoupila do meditace a dosáhla prostorové formy. I já jsem vešel do hluboké meditace a vše pozoroval jakožto všudypřítomné neomezené Vědomí.

Jakmile začaly odumírat představy v kosmické mysli Stvořitele, začala mizet i země s horami, pevninami a oceány. Tráva a stromy se začaly vytrácet. Země je jednou z končetin Stvořitele, a jakmile od ní Stvořitel odtáhne své vědomí, země se začne ztrácet. Je to podobné jako při ochrnutí těla, kdy se vědomí stáhne z končetiny a ta pak chřadne a začne se rozkládat.

Země byla rázem zasažena mnoha přírodními katastrofami a ztratila veškerou svou krásu a plodnost. Ti, kdo konali zlo, byli páleni v ohni pekelném. Ženy se staly nemravnými a muži pozbyli své sebeúcty. Husté prachové bouře zakryly slunce na obloze. Lidi stíhalo utrpení z dvojic protikladů, jimž ve své nevědomosti podlehli. Povodně, hladomory, války a epidemie způsobily vymírání lidstva. V důsledku všech strastí ztratili lidé svoji lidskost a kultivovanost. Nenadálost, s jakou to vše přišlo, způsobila, že se odevšad ozýval pláč a křik a spousta dobrých a ušlechtilých lidí zahynula. Byl nedostatek vody a lidé kopali hluboké studně. Nastalo nahodilé mísení mezi muži a ženami, společenský pořádek byl zničen a společnost se ocitla v chaosu. Každý žil obchodováním. Ženy si vydělávaly na živobytí vystavováním své krásy. Králové se řídili heslem „kdo má moc, má pravdu“ a všude převládala nespravedlnost. Vládnoucí skupina lidí se uchýlila k omamným látkám a alkoholu. Učenci a svatí muži se stali oběťmi pronásledování, útoků a násilí. Chrámy byly pleněny. Lidé se přikláněli k jiným způsobům života a jiné víře, než co pro ně bylo přirozené. I kněží se z pohodlnosti vzdali provádění náboženských obřadů.

Města byla spalována ohněm pršícím z nebe. Počasí se stalo nepředvídatelným. Prvek země dospěl ke konci, neboť Stvořitel se rozplynul v neomezeném Vědomí.

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile prvek země překonal svá omezení a splynul s neomezeným Vědomím, začal spět ke svému zániku i prvek vody. Oceány vystoupily z břehů a vylily se do všech stran. Voda se rozbouřila a rozlévala ze svých přirozených hranic. S hrozivým zvukem se vrhala do lesů a ničila vše, na co přišla. Mohutné vlny se mísily s oblaky a staly se jedinou masou vody. Voda pohltila hory a zvířata v panice prchala, aby neštěstí unikla. Vlny zalily horské jeskyně a uprchlí lvi zabíjeli okolní zvířata, dokud sami nakonec nezhynuli. Nad vším zavládl chaos, který se rozšířil až na oblast Slunce.

Zdálo se, že oceány zaplavily i říši samotných bohů. Přílivové vlny rozmetaly lesy a hory, takže jejich pozůstatky se rozptýlily do celého prostoru. Mohutné hory pukaly a jakoby ukazovaly své zuby, když drahokamy a vzácné kameny omyté vodou vystoupily ze země na povrch.

Zdálo se, že pohromě neunikly ani nebeské bytosti. Všechna pohoří na zemi se s velkým hřmotem hroutila jedno na druhé. Voda jakoby chtěla pohltit i oheň kosmického zániku. Mořští sloni se bili s pozemskými v ukrutné bitvě. A jak se ve vodách nenávratně ztrácelo nespočet zemských objektů, zářil jediný obrovský oceán neobyčejným světlem.

Zdálo se, jakoby do vod kosmického zániku padal sám prostor, jakoby do vod vesmírné potopy padala nebeská klenba se zářivými klenoty hvězd.

Poté se do všech stran rozšířily plameny ohně a sežehly vše, co v prostoru zbylo. Protože Stvořitel již opustil svět, démoni získali volnost a páchali, co se jim zachtělo. Bohové, do té doby udržující řád a rovnováhu mezi přírodními prvky, byli démony přemoženi. Zavládl chaos. Otřásl se i příbytek samotného Šivy. Nastaly vzájemné srážky mezi hvězdami a planetami. Nastal konec světa.

VI. 2.72

VASIŠTHA pokračoval:

Když se Stvořitel vzdal své životní síly neboli prány, vzduch proudící prostorem ustal ve své přirozené činnosti, v pohybu. A co jiného udržuje prvky a další objekty?

Když zmizela síla, která držela nebeská tělesa, začaly hvězdy a planety padat ze svých drah podobně jako květy ze stromu. Zmizely cesty siddhů a dokonalých mudrců putujících prostorem. Zánik postihl i krále bohů Indru s celým jeho nebeským královstvím.

RÁMA se zeptal:

Vědomí je čiré a kosmická bytost neboli Brahma je pouhá představa. Jak tato kosmická bytost získá končetiny, jako jsou země, nebe či podsvětí?

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, na počátku bylo pouze čiré Vědomí, o němž nelze říci, zda existuje nebo neexistuje. Toto Vědomí si začne v sobě uvědomovat samo sebe jako objekt. Aniž by se vzdalo pozice subjektu, zdánlivě se stane i objektem. A tím je džíva, z něhož vzniká mysl a pocit ega. Nic z toho však není odděleno od čirého Vědomí.

Když si mysl, jež je též čiré Vědomí, pomyslí „jsem prostor“, zakouší prostor, třebaže je to prostor neskutečný. Čiré Vědomí neboli Já je prázdné a nehmotné. Dokud je tu představa fyzického vesmíru, Vědomí ji zakouší, jakoby to byla skutečnost. A když si to přeje, ukončí stvoření a dochází k zániku vesmíru.

Vásaná neboli podmíněnost mysli, z níž vznikají představy a všechny možné zážitky, zaniká v okamžiku, kdy je nahlédnuta Pravda, kdy je pochopena Skutečnost. Není tu pocit ega, je tu jednota. A jediné, co zůstává, je osvobození neboli mókša.

Taková je přirozenost Brahmy a tak svět existuje jakožto tělo Bramy, tělo kosmické bytosti. Představa, která v kosmické bytosti vzniká, se jeví jako vesmír. Je to však čiré prázdno, nic takového jako svět, „ty“ či „já“ tu není. Co je v tomto čirém nedělitelném Vědomí svět? Jak a kým je stvořen? Z čeho a z jaké příčiny? Projevuje se, ale není to nic jiného než iluzorní zdání. Není s neomezeným Vědomím totožný ani od něho není oddělen. Není tu jednota ani různost. Jedinou Skutečností je neomezené a nedělitelné Vědomí. Proto žij oproštěn od podmíněností, jednej spontánně a dělej, co je třeba.

VI. 2.73

RÁMA se zeptal:

Ó pane, vše, o čem jsi mluvil, jsem dobře chápal, ale tvým výkladem jsem se doposud dostatečně nenasytil, neboť působí jako nektar nesmrtelnosti. Popiš mi prosím ještě jednou zážitek stvoření.

VASIŠTHA řekl:

Během toho, čemu se říká kosmický zánik, je všechno, co se zdálo existovat, zničeno. To, co zůstane, je věčné a mimo jakýkoli popis. V porovnání s hořčičným semínkem se hora Méru zdá obrovská. A v porovnání s věčným neomezeným Vědomím se zase celý vesmír zdá jako hořčičné semínko. Nepatrná částečka se v porovnání s nejvyšší horou zdá malá a stejně tak to je, porovnáme-li vzdálenosti tohoto světa a věčné neomezené Vědomí. Když během kosmického zániku mizí celý projevený svět, věčné a neomezené Vědomí si neustále uvědomuje každou nepatrnou částečku, která se v kosmickém prostoru nachází. Vědomí vidí všechny částice (které však nemají skutečnou existenci) jakoby ve snu. Poté si představí samo sebe jako Brahman a uvažuje o sobě jako o neomezeném Vědomí. Tím, že vnímá sebe sama jako částici Vědomí, je jako subjekt pozorující částici, objekt. Je to jako když člověk vidí sám sebe ve snu. Vědomí se tedy zdánlivě rozdělí na subjekt a objekt, aniž by se kdy vzdalo vlastní nedělitelnosti.

V tom okamžiku se spontánně objeví čas, prostor, pohyb, hmota, pozorovatel jako subjekt, samotné pozorování a pozorovaný předmět jako objekt. Nevznikají síly, které by tomu zabránily. Kde zazáří částice Vědomí, tam se objeví prostor. Jakmile se to stane, je tu čas. Způsob, jakým se to přihodí, je pohyb. Co je zakoušeno jako existující, stává se hmotou. Ten, kdo zakouší, se stává subjektem. Zakoušení či vnímání hmoty je pozorováním. To, co je zakoušeno a viděno, je pozorovaným objektem. Takto vše začíná zdánlivě existovat, ačkoli je to neskutečné. Prostor sám se projevuje v prostoru, bez nějakého řádu či pravidel.

Látka či hmota, v níž se Vědomí projevuje, se nazývá tělo. To, díky čemu tělo vidí, nazýváme oko. Podobně máme označení pro další smysly. Stav, v němž Vědomí září bez jména a formy, se nazývá tanmantra neboli čirý prvek a má povahu prostoru, tedy prázdna. Záření této částice Vědomí se postupně stává hutnějším, až se zhmotní do toho, čemu říkáme tělo. Poté se v těle objeví pět smyslů. To, co si je toho všeho vědomo, je buddhi neboli rozumová schopnost. S myšlením vzniká mysl, v níž je zakořeněn pocit ega.

VASIŠTHA pokračoval:

Jak se částice Vědomí pohybuje v prostoru, stává se z toho, co bylo „zde“, to, co je „tam“. Tak vzniká běh času i rozdělení prostoru na „nahoře“, „dole“ a všechny další směry. Ačkoli to vše má povahu prostoru a prázdnoty, projevuje se to jako čas, pohyb, hmota a uvědomění si významu těchto slov. Tak vzniká ativáhika neboli jemné tělo, které se neustálým uvědomováním sama sebe stává hutnějším, až se zhmotní do fyzického těla.

Vědomí se stává vtěleným vědomím, ačkoli ho nelze omezit, stejně jako nelze ohraničit prostor. Ve vtěleném vědomí vzniká představa o „hlavě“ či „nohách“ jako existujících orgánech těla a podobně je tomu s dalšími částmi fyzického těla. Totéž Vědomí se považuje za jsoucí i nejsoucí, přijímající i odmítající a vidí tyto představy, jakoby byly skutečností. Stane se Stvořitelem Brahmou, dosáhne stavu, jaký zaujímá Višnu neboli Hari, stane se Rudrou neboli Šivou, anebo se projeví jako červ. Ve skutečnosti se toto Vědomí nestává nikým z nich. Je, jaké je, čiré prázdno v prázdnu, Vědomí ve Vědomí.

Je semínkem každého těla ve všech třech světech. Je semínkem iluze neboli samsáry, zavřenou branou k osvobození. Je příčinou všeho a je tím, kdo řídí čas a pohyb. Je to prvotní bytost, puruša, jež se zdá být zrozena, ač zrozena není. Nemá fyzické tělo, a nemůže být tudíž ničím zasažena. Podobně jako člověk, který ve snu bojuje se lvem, ve skutečnosti spí a je v klidu, stejně tak neomezené Vědomí zakouší všechny možné představy, ale uvnitř sebe zůstává klidné a tiché. Vesmír rozpínající se na všechny strany do obrovských vzdáleností, existuje v nepatrné částečce a tři světy existují v jediném vlásku neomezeného Vědomí.

Třebaže Stvořitel Brahma vládne nepředstavitelně velkému vesmíru, který je jeho tělem, existuje v nepatrné částečce. Ve skutečnosti ovšem nezaujímá žádný prostor, podobně jako hora, kterou vidíme ve snu. Kosmická bytost virádž se též nazývá svajambhu Brahma neboli samozrozený Stvořitel. Ve skutečnosti je tu však, Rámo, jen čiré Vědomí. Vědomí si začne uvědomovat pohyb a zakouší ho jako životní sílu. A je tu prána a apána, jejichž pohyb je podstatou vesmíru. Prána uvolňuje tři tělesné výměšky, jimiž jsou váta či vítr, pitta neboli teplo a šlešman (též kapha – pozn. L.V.) neboli vlhkost. Jejich kosmickými protějšky jsou vítr, Slunce a Měsíc.

VI. 2.74

VASIŠTHA pokračoval:

Kosmická bytost virádž má dvě části, tou hlavní je čiré Vědomí, jež je bez počátku, středu i konce, a tou další je tento svět. Podobně jako slepice pozoruje své vejce zvenčí, tak virádž vidí jako vejce projevený svět. Vejce rozděluje na dvě části, horní část nazývá nebe a spodní nazývá země. Horní část je její hlavou, spodní část nohama a střední část, jíž je atmosféra, tvoří její záda. Horní část je daleko a je vidět jako prázdná modrá obloha.

Patrem v ústech vesmírné bytosti je nebeská klenba a na ní jsou hvězdy jako kapky krve. Bozi, démoni a lidé jsou částice vzduchu, které proudí tělem. Skřeti a zlí duchové jsou bakteriemi a viry v jejím těle. Jiné světy jsou tělními otvory. Oceány jsou jejími ledvinami. Řeky jsou kanály nádí a pevnina Džambudvípa je jejím srdcem. Prázdný prostor je břichem, hory jsou játry a slinivkou, mraky jsou masem, Slunce a Měsíc jsou očima. Brahmův svět je její tváří. Sóma je její energií. Zasněžené hory představují vlhkost šlešman, podzemní oheň představuje teplo pitta a vítr váta je její pránou a apánou. Stromy a hadi jsou jejími vlasy.

Poněvadž virádž je kosmickou myslí, nemá mysl. Poněvadž se neomezené Já zdánlivě stává zkušeností, jež není nic jiného než čiré Vědomí, není tu nikdo mimo Vědomí, kdo by zakoušel. A protože pro všechny smysly je virádž tím, kdo zakouší, žádný smysl či smyslový orgán, indrija, v něm není. Rozdíl mezi smysly je jen představa. Myšlenka, že indrija se vztahuje k mysli podobně jako končetina k tělu, je chybná. Žádné takové dělení tu není, neboť tělo a končetiny tvoří jedinou jednotku.

Všechny činnosti, jež se na světě odehrávají, mají původ v kosmické bytosti. Kvůli ní je svět vnímán jako skutečný. Zmizí-li virádž, svět zmizí též. Stvořený svět, Stvořitel Brahma a virádž jsou jen slova. Nejsou ničím jiným než představami, které vznikly v čirém neomezeném Vědomí.

RÁMA se zeptal:

Je-li kosmická bytost virádž jen pouhou představou, jak v těle existuje?

VASIŠTHA odpověděl:

Přebývá v něm úplně stejně, jako existuješ ty, jsi-li v meditaci. Tak jako v těle každé bytosti existuje džíva a tak jako existuje odraz v zrcadle, existuje tato kosmická bytost ve svém kosmickém těle. Ač se zdá, že má končetiny a další části, žádné dělení v ní není. Existuje jako skála, jako celé, nerozdělené, čiré a neomezené Vědomí.

VI. 2.75

VASIŠTHA pokračoval:

Zatímco Stvořitel Brahma meditoval, rozhlédl jsem se a ve všech směrem jsem uviděl vycházet jedno Slunce. Každé se zvedalo přímo z útrob země jako podzemní požár. Na obloze bylo jedenáct Sluncí a dvanáctým Sluncem byla trojice dalších navzájem se doprovázejících Sluncí, jež vypadaly jako tři oči Pána Šivy. Musel jsem se vzdálit, neboť začalo být horko, tak jak nebeská klenba hořela žárem všech dvanácti Sluncí.

Živé bytosti byly sežehnuty horkem a výjimkou nebyli ani mořští živočichové. Zkáza byla hrozivá a dokonalá. Hory padaly na hořící města a drtily je na prach. Lidé bědovali a naříkali. Jen jógíni, kteří dokázali skrze korunu hlavy uvolnit svou životní sílu, dosáhli nesmrtelnosti. Země byla spalována ohněm přicházejícím shora i zdola.

Celý svět se všemi bytostmi se ocitl v plamenech šlehajících z očí Rudry. Ozýval se zvuk Šivova bubínku „bham, bham, bham“ a vypadalo to, že si démonky hrají s ohněm jako s míčem, který si přehazují vzájemně mezi sebou. Započal tanec smrti a zániku s prvními tanečníky, meteority, jež dopadly na vrcholky hor. Na zemi vzplál oheň, který sahal až do nebes. Země jakoby se spojila s nebem a celým vesmírem. Hora Suméru, celá ze zlata, se začala tavit v ohni. Oheň pohltil i Himaláje, hory pokryté sněhem. Nedotčeno zůstalo pouze pohoří Malaja. Jako srdce šlechetného člověka, který ač sám trpí, hledá štěstí pro druhé, tak stály tyto hory a šířily kolem sebe klid a radost, podobně jako santalové dřevo, které vydává vůni i pro toho, kdo je zapálil.

Jenom dvě věci nemohly být pozřeny ohněm, prázdný prostor, jenž je všeprostupující, všudypřítomný, a zlato (či tédžas, též vyzařování, jas – pozn. L.V.), jež je charakteristické svoji ryzostí a čistotou. Domnívám se, že tím, co je skutečně dobré a žádoucí, je pouze sattva neboli čistota, nikoli činnost radžas nebo netečnost tamas.

Vše ostatní podlehlo zániku a nezbyl ani popel. Je-li podobně zničena nevědomost i její následky ohněm Poznání, žádný popel bývalé nevědomosti nezůstane, zbyde pouze absolutní čistota.

Po nějaký čas se oheň vyhýbal hoře Kailáša, příbytku Rudry, ale pak i ji plameny dostihly a hora vzplála. Nezbylo nic a další generace si můžou lámat hlavu, zda tu vůbec nějaký stvořený svět před nimi byl.

VI. 2.76

VASIŠTHA pokračoval:

Poté se zvedly větry zániku, které duly tak mocně, že hory i oceány se chvěly jejich náporem a ztratily své přirozené vlastnosti. I podsvětí jakoby spadlo na něco, co bylo hluboko pod ním. Celé stvoření bylo větry vysušeno a zbaveno svého základu.

Nato se jako rozzuřený démon objevil obrovský mrak a vydal příšerný zvuk. Bylo to jako zvuk, který se rozlehl, když Stvořitel Brahma rozbil zlaté vejce a dal vzniknout vesmíru. Zvuk budil hrůzu ve všech srdcích, neboť byl doprovázen rachotem hroutících se světů a oceánů. Zaplnil celý stvořený vesmír a spojil zemi s nebem i podsvětím. Byl to zcela jistě zvuk kosmického zániku.

Když jsem uslyšel tento zvuk a spatřil obrovský mrak, podivil jsem se, jak tu může být společně deštivý mrak s ohněm. Rozhlédl jsem se. Všude kolem sršely blesky a hromy. V jednom okamžiku jsem zakusil pocit chladu shora a něčeho horkého a hořícího zdola. Mrak byl tak vysoko, že nebyl vidět a plameny ohně na něj nedosáhly.

Když oheň spálil světy, zůstaly po něm jiskry svítící zvláštní září. Tato jasná zář osvítila mrak, který mezitím sestoupil na zem. Vody všech sedm oceánů se nemohly svou rozlohou mraku rovnat. Zdálo se, jakoby samy oceány vystoupily k mraku na obloze. Dvanáct Sluncí v mračnu vířilo a jako vodní živočichové se v mraku míhaly blesky.

Následoval déšť, v němž každá kapka byla jako úder hromu. Dešťové kapky prostoupily celý prostor. Padaly s takovou razancí, že ničily vše, co ve vesmíru ještě zůstalo. Celá obloha byla jednou vodní masou. Déšť začal hasit plameny na zemi.

Vody tohoto nadpozemského deště se setkaly s ohněm, jenž stále ještě na zemi hořel. Voda ani oheň nemohly jeden druhého porazit, neboť jejich schopnosti byly vyrovnané. Ukončení jejich střetu bylo v nedohlednu. A protože síla obou byla mimořádná, byl pohled na ně pro pozorovatele obzvláště hrůzyplný.

VI. 2.77

VASIŠTHA pokračoval:

V tuto chvíli byl již prostor prostoupen popelem zániku. Silné vichry popel vířily a hnaly všemi směry. Neutuchající déšť vydával zvuky, jež zněly jako vítězný pokřik démonů. Vichry unášely pryč hořící pozůstatky měst boha Indry i ostatních bohů.

Tři základní prvky, voda, oheň a vítr, se vychýlily z rovnováhy, staly se neovladatelnými a vypadalo to, že vzájemně proti sobě bojují. Hřmot a vřava způsobené chaosem byly ohlušující. Přívalový déšť uhasil oheň. Mocné řeky valící se z hor s sebou braly kopce, města i celé kontinenty. Planety a hvězdy na nebi byly odkloněny ze svých drah. Obrovské přívalové vlny rvaly hory a vichry tyto hory odnášely pryč.

Zavládla hustá tma, neboť paprsky Slunce byly zakryty tmavě modrým mračnem a hustým deštěm. Země se otřásala v základech. Přílivové vlny zvedaly ze země celá pohoří a vrhaly je do mraků. Jakoby všechny tři světy lkaly a naříkaly.

Tyto pohromy postihly bohy i démony, ale ti přesto pokračovali ve vzájemné nevraživosti a nepřestávali na sebe útočit.

Životní dech neboli prána, jež řídí rozpad fyzických těl, stále udržovala objekty pohromadě a nechala jimi zmítat sem a tam. V celém prostoru se v tuto chvíli vznášeli démoni, města, ohnivé plameny, hadi i nebeská tělesa a vypadali jako hejna much a komárů.

Zánik přišel i k bohům vládnoucím nad jednotlivými směry a nastalo tudíž zmatení ve směrech. Všude byl prach ze zaniklého stvoření. Vesmír byl zaplněn zbytky dřívějšího „chrámu světa“ vybudovaného z drahých kamenů a vzácných kovů nejrůznějších barev, takže jej nebylo snadné skrze něj vidět.

Jediné, co po zániku takzvaného stvoření zbyde a co je od závoje stvoření oproštěno, je To, Pravda či Bůh. To jediné existovalo. Opět tu byla celistvost, která se objevila po zániku rozmanitosti tvorstva, celistvost, jež tu byla po celý čas. V tuto chvíli již byl oheň zániku uhašen přívalovými dešti.

VI. 2.78, 79

VASIŠTHA pokračoval:

Nebyl tu prostor. Nebyly tu směry. Nebylo nahoře ani dole. Nebyly tu prvky ani stvoření. Nebylo tu nic jiného než jediný nekonečný oceán.

Vyšlo Slunce, pohlédlo na zemi a já v tu chvíli spatřil Brahmalóku. Zde spočíval Stvořitel Brahma nepohnut jako hora v samádhi obklopen prvotní hmotou zvanou pradhána a dále bohy, mudrci, nebešťany a siddhy, kteří byli rovněž v meditační pozici pohrouženi do meditace a vypadali jako bez života. I dvanáct Sluncí přišlo, aby též vstoupilo do meditace.

Zanedlouho jsem uviděl Brahmu i ostatní tak, jako člověk vidí po probuzení objekty ze snu. Nikoli zhmotnělé, ale jako projevy nejrůznějších podmíněnosti a sklonů mysli.

Pochopil jsem, že bohové i vše ostatní jsou čiré prázdno. Aniž by odešli, zmizeli mi z očí. Pochopil jsem, že poté, co se všichni vzdali jména a formy, došli nirvány, stejně jako Stvořitel Brahma. Jakmile vásaná neboli podmíněnost mysli zmizela, stali se neviditelnými. Tělo je čirá prázdnota. Zdá se existovat jen v důsledku podmíněností. Jakmile podmíněnosti zmizí, přestává být tělo viděno a zakoušeno, podobně jako nezakoušíme snový objekt po probuzení. Zmizí-li podmíněnost mysli, nejsou ani jemné tělo, ativáhika, ani hmotné tělo, adhibhautika v bdělém stavu vidět. Příklad snového stavu tu uvádím proto, že ho každý zná. Tomu, kdo odmítá svou vlastní zkušenost, je dobré se vyhnout. Kdo může probudit člověka, který spánek předstírá?

Tvrdí se, že když přestane existovat tělo, jež je příčinou snů, zmizí i samotné sny. Bez těla však není život na onom světě. A pak neexistuje ani žádné stvoření! Pokud se říká, že svět nikdy nebyl takový, jaký není, pak ani nyní neexistuje. Pokud se říká, že vědomí vychází z těla, pak se učení svatých knih stává zbytečným. Zpochybňuješ-li autoritu nauk, proč se nějaké autority vůbec držet? Přijmeš-li, že dokud je tu tělo, je tu iluze, pak se iluze stává skutečností. Pokud vzniká vědomí v těle nahodile, proč by nepochopilo svou neomezenou podstatu?

Čeho si je Vědomí v sobě vědomo, to zakouší (ať už to člověk nazývá skutečným nebo neskutečným). Nejprve Já v důsledku vnitřního pohybu rozpozná samo sebe jako Vědomí. Pak následkem podmíněností mysli neboli vásan zakouší klamný vjem, iluzi. Podmíněné uvědomění znamená omezení. Kde není podmíněné uvědomění, tedy uvědomění podmíněnosti, tam je nirvána.

VI. 2.80

VASIŠTHA pokračoval:

Když se všichni bohové i s dvanácti Slunci sjednotili s Brahmou, začala Slunce spalovat svět Stvořitele, Brahmalóku, podobně jako to předtím udělala se zemí. Poté, co byl spálen svět Stvořitele, všichni coby Brahma vstoupili do hluboké meditace a jako lampa, v níž došel olej, dosáhli nirvány. Nato se vše zahalilo do husté tmy.

Najednou jsem spatřil něco, co budilo nezměrnou hrůzu. Bylo to jako vtělení zániku, jako vtělená temnota. Přesto tento ničitel osobitým způsobem zářil. Měl pět tváří, deset rukou a tři oči. V ruce držel trojzubec a pohyboval se ve vlastním prostoru bytí. Byl temný jako mrak nesoucí déšť. Vypadal jako okřídlená hora, jakoby vyšel z kosmického oceánu a byl samotným jeho vtělením. Podle trojzubce a tří očí jsem poznal, že je to Rudra, a již z dálky se mu poklonil.

RÁMA se zeptal:

Kdo je Rudra a co znamená jeho pět tváří, deset rukou atd.?

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, říká se mu Rudra a je to pocit ega, ahamkára. Jeho zájmem je porušovat rovnováhu. Jeho formou je čirý prostor, prázdno, a jeho barvou je barva prostoru. Protože je to čiré a jako prostor nedělitelné Vědomí, nazývá se akáša-átmá, prostorové Já. Protože je to Já všeho, co existuje, a je všudypřítomný, říká se mu nejvyšší Já. Pět tváří znamená pět poznávacích smyslů, deset rukou znamená pět činných orgánů s pěti příslušnými činnostmi. (Pět smyslových orgánů indrija a pět činných orgánů karmendrija a příslušné činnosti jsou spolu spojeny následujícím způsobem: sluch, ústa či hlasivky, řeč; dotyk, ruka, úchop; zrak, noha, chůze; voda, pohlavní orgány, rozmnožování; země, konečník, vylučování – pozn. L.V.)

Tato forma, pocit ega, se projeví jen tehdy, když si neomezené Vědomí uvědomí samo sebe. Není to nic jiného než malá částečka neomezeného Vědomí a jako taková ve skutečnosti neexistuje. Není to nic než klamný vjem.

Tento Rudra existuje jako pohyb či projev v čidákáše, v prostoru Vědomí, a jako vítr, jednak v prostoru stvořeného světa a také v živých bytostech. Časem veškerý jeho pohyb ustane a on dosáhne nejvyšší rovnováhy.

Jeho tři oči znamenají tři guny (sattva, radžas a tamas), tři časová období (minulost, přítomnost a budoucnost), tři vnitřní nástroje (čitta, buddhi a ahamkára), tři slabiky Óm (AUM) nebo tři hlavní védy (Rgvéda, Sámavéda a Jadžurvéda). Trojzubec ukazuje toho, kdo drží ve svých rukou tři světy. Protože je obdařen sattvou a dobrem a samotná jeho existence je pro dobro všech, jeho jméno je šiva (dobrotivý). Poté dosahuje stavu nejvyššího klidu a míru a nazývá se kršna (tmavý). Celý vesmír je jeho výtvor, kalpaná. Sám jej vytváří, napájí se z oceánu kosmického bytí a dosahuje nejvyššího klidu a míru.

VASIŠTHA pokračoval:

Viděl jsem, jak Rudra začal rychlostí prány pít kosmický oceán. Vody kosmického oceánu vstupovaly do jeho úst, v nichž hořel mocný oheň. Rudra neboli pocit ega existuje jako oheň uvnitř oceánu a na konci světového cyklu celý oceán vypije. Všechno po všechny časy není vskutku nic jiného než pocit ega.

V tuto chvíli zbyla v čirém a neomezeném prostoru čtveřice věcí. Byl to Rudra černé barvy, pak zakalená a blátivá země, jež byla příbytkem všech světů od podsvětí až po nebesa, dále horní část stvořeného vesmíru, velice vzdálená a tudíž i mimo dohled, a ještě se všude nacházelo čiré Brahman neboli neomezené Vědomí, prostupující všemi různorodými částmi stvoření. Nic jiného tu nebylo.

RÁMA se zeptal:

Jaký je Brahmův příbytek? Jak existuje a čím je zahalen?

VASIŠTHA odvětil:

Příbytek Brahmy, tedy střed zemské pláně, je obklopen vodou, která má desetkrát větší rozlohu než zemská pláň. Sféra ohně je pak desetkrát větší než sféra vody, oblast vzduchu desetkrát větší než oblast ohně a sféra prostoru desetkrát větší než sféra vzduchu. Za tím vším je neomezený prostor brahma-akáša.

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, kdo drží toto stvoření shora a kdo zdola?

VASIŠTHA řekl:

Země a další prvky jsou ve svých polohách udržovány obrovským tělem kosmické bytosti zvané též brahma-anda či zlaté vejce.

RÁMA se znovu zeptal:

Ó pane, a kým je podpíráno brahma-anda?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, ať už si představíš, že padá nebo nepadá, není brahma-anda podpíráno nikým. Vesmír nemá formu, tělo ani hmotu, ač se to tak jeví. Co přesně myslíme tím, že něco padá nebo že je něco drženo? Ať se v neomezeném Vědomí objeví jakákoli představa, zůstává představou. Toto stvoření není nic než snový svět v neomezeném Vědomí. Když si něco představíme jako padající, pak se to zdá celou dobu padat. Když si něco představíme jako existující v prostoru, pak to stojí nebo se pohybuje v prostoru. Když něco považujeme za nepohyblivé, pak to zůstává bez pohybu. A když si pomyslíme, že něco bylo zničeno, pak to bylo zničeno.

VI. 2.81

VASIŠTHA pokračoval:

Nato jsem spatřil Rudru, jak v prostoru začal tančit svůj tanec. Tančil jako omámený, jako opilý. Bylo to, jakoby vody kosmického zániku samy přijaly formu a daly se do tance, takový to byl tanec! Vtom jsem uviděl stín vznášející se za Rudrou. Jak může existovat stín bez Slunce, ptal jsem se sám sebe. Zatímco jsem nad tím přemýšlel, bylo možno v tomto stínu rozeznat ženu, která si stoupla před Rudru a též začala tancovat.

Žena byla štíhlá, měla tmavou pleť a tři oči. Byla obrovská a z jejích úst šlehaly plameny ohně. Vypadala, jakoby se do ní vtělila temná noc či sám nekonečný prostor. Její ruce dosáhly na nejvzdálenější místa prostoru. Byla tak útlá, že byly vidět i nervy uvnitř těla. Vypadalo to, jako by jí někdo těmi nervy svázal, aby se nezhroutila. V uších jí visely náušnice z hadů a byla ověnčena hlavami bohů, sluncí a démonů.

V jednu chvíli měla jednu ruku, v následující chvíli měla rukou několik a o chvíli později mrskla své ruce na taneční parket. V jednu chvíli měla jedna ústa, v následující chvíli měla úst několik a o chvíli později již neměla žádná. V jednu chvíli měla jednu nohu, v následující chvíli měla noh několik a o chvíli později již neměla žádnou. Z toho všeho jsem vyvodil, že to byla Kálarátri neboli Noc zániku, jejíž dalšími jmény jako Kálí či Bhagavatí.

Její tři oči byly jako jámy, v nichž planul oheň. Na krku jí visel náhrdelník z hvězd navlečených na vzduchu. Její mohutné ruce se zářícími nehty mířily do všech stran a její silný dech by mohl odfouknout i nejmohutnější horstva.

Jak tančila, nabývalo její tělo obrovských rozměrů. Tři světy se zrcadlily v horní, střední a spodní části jejího těla. Pozoroval jsem, jak města, lesy, hory, pohoří, řeky a oceány navléká během tance jako korálky do náhrdelníku zdobícího její krk.

Říše, města, tři světy, roční období, měsíce i den a noc byly jejími končetinami. Dharma a adharma byly náušnicemi. Védy byly prsy plnými mléka nejvyššího poznání. V rukou držela spoustu zbraní. Ochlupení těla tvořilo čtrnáct typů bytostí včetně bohů. Všechny bytosti i se svými městy a vesnicemi tančily s ní a těšily se myšlenkou na nové zrození. Celý prostor byl díky jejímu tanci v neustálém pohybu. Z jiného úhlu pohledu však v ní bylo vše pevně ustáleno.

Vesmír se v jejím těle odrážel jako v zrcadle. Díval jsem se a ona i vesmír se rodily, mizely a znovu se rodily.

VASIŠTHA pokračoval:

Jaký to jen byl tanec! Hvězdná klenba se otáčela, hory se točily a bohové s démony kroužili kolem jako komáři. Točící se obloha vypadala jako její vlající šaty. Ohromující byl pohled na rajský strom kalpa a další mohutné stromy, jež se jako chloupky na jejím těle při tanci otřásly, padajíce a zase se zvedajíce mezi nebem a zemí.

Tančila a na jejích nehtech se zrcadlily Slunce i Měsíc, den i noc. Mohutné hory Himaláje i hora Méru radostně tančily též.

Trojitá šňůra jejího posvátného šatu se skládala z úspěchů, obětí a dokonalého poznání.

Ač se zdálo, že se vše točí, ve skutečnosti se nedělo nic. Vzduch proudící jejími nosními dírkami dovnitř a ven vydával hlasité zvuky. V celém prostoru se vzduch chvěl, jak se její ruce míhaly v rychlých pohybech. Mé oči i mysl začínaly být znaveny a zmateny jenom pouhým pozorováním toho všeho. Bohyně rozechvívala svým tancem celé tělo, takže začaly padat hory a řítit se paláce bohů a nebešťanů.

Nepohyblivé objekty na těle bohyně byly v pohybu. Oceány tancovaly na vrcholcích hor, hory tancovaly v prázdném prostoru. Prostor tancoval pod úrovní země a kontinenty s rozkvetlými zahradami a městy tancovaly ve sluneční sféře. Všechno to plulo kolem jako stéblo na vodě a zrcadlilo se na tmavém těle bohyně. Ryby klouzaly vzduchem v přízraku faty morgány a města i hory pluly v prostoru. Oblaka s mrakem kosmického zániku spočívala na vrcholcích padajících hor.

Na těle Kálarátri se zrcadlily noc a den, stvoření a zánik, čistota a nečistota. Ačkoli bozi, bohyně i nebešťané byli do jejího tance zataženi, zůstali ustáleni v klidu a míru v důsledku nepohnutosti neomezeného Vědomí. Ve vědomí bohyně bylo Poznání. Jako malé dítě, které každou chvíli obrací svou pozornost k něčemu jinému, tak svým tancem Kálarátri v každém okamžiku tvořila a ničila vesmíry. Chvilku blízko, chvilku daleko, chvilku malinkatá a chvilku obrovitá. Takový je projev její kosmické tvořivé síly. Tančí za doprovodu podivných zvuků a drží buvolí rohy, atribut boha smrti. Je ověšena věncem z lebek a její hlavu zdobí paví péra. Klaní se Rudrovi, bohu zániku. Kéž tě Rudra ochrání.

VI. 2.82

RÁMA se zeptal:

Pane, když už bylo vše zničeno, jak Kálarátri tancovala a s kým? A jak mohla mít na sobě věnce i vše ostatní?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, nebyl tu muž ani žena a nikdo netancoval. Nebylo tu nic takového. Nebylo tu nic, co by mělo nějakou takovou formu. Bylo tu pouze věčné neomezené Vědomí, jež je prvotní příčinou, příčinou všech příčin a existuje jako Nekonečno, jako klid a mír, jako to, co prostupuje veškeré projevené zdání. To je Pán Šiva. Když se celý vesmír chýlí ke svému konci, přijímá Šiva formu Bhajravy. Ve skutečnosti je však stejně bezforemný jako neomezený prostor. Nelze předpokládat, že by neomezené Vědomí, jež se díky své přirozenosti v celé své slávě projevuje, ocitlo náhle bez formy. Vždyť i zlato má vždy určitý tvar a formu.

Jak může Vědomí existovat, aniž by bylo vědomé? Uvidíš zlato bez formy? Jak může něco být bez toho, že by vyjádřilo svou podstatu? Jak může cukrová třtina ztratit svoji sladkost? Vždyť pokud ztratí sladkost, pak už v ní není sladká šťáva, pak už to není cukrová třtina.

Pokud by Vědomí pozbylo vědomí, pak již není Vědomím. Vše musí být tím, co je, a není možné, aby to bylo jinak. Proto je neomezené Vědomí po všechny časy čirým Bytím, které nepodléhá žádnému omezení. Září svým vlastním světlem, nemá počátek, střed ani konec a je všemohoucí. Na konci vesmírného cyklu se jeví jako prostor či zemská pláň a zdá se, že podléhá přírodním neštěstím a celkovému zániku. Ale nic z toho není skutečností.

Zrození, smrt, mája, iluze, nevědomost, materiálnost a nemateriálnost, moudrost, omezení a osvobození, dobro a zlo, poznání a nevědomost, stav vtěleného a nevtěleného, okamžik a věčnost, nestálost a pevnost, bystrost a hloupost, ty, já a druzí, pravda a faleš, chytrost a hloupost, pojmy zahrnující čas, prostor, pohyb a hmotu, forma, vzhled a s tím spojené myšlenky, činnost rozumu a smyslů, všech pět prvků, jimiž je vše prostoupeno – to vše je čiré Vědomí, jež se nevzdalo své přirozenosti a zdá se tím vším být, podobně jako se nedělitelný prostor jeví rozdělený. Neomezené Vědomí se nazývá Šiva, Hari, Brahma, Měsíc a Slunce, Indra a Varuna, Jama, Kubéra a Agni. Ten, kdo je osvícen, nevidí rozmanitost, ale jedno jediné neomezené Vědomí.

VI.2.83

VASIŠTHA pokračoval:

Popsal jsem kosmickou formu jako Pána Šivu, ale nešlo o nic jiného než o čiré Vědomí. Čirým Vědomím byl i tanečník Rudra. Žádná forma jako tanečník tu nebyla a nebyla tu ani bezforemnost. To vše se zdálo být ve Vědomí zakoušeno. Já jsem viděl pouze tu úroveň, jež byla nejvyšším klidem, a zakoušel jsem ji v takové formě, jakou jsem popsal. Nikdo jiný to takto neviděl.

Vše, co bylo popsáno jako zánik vesmírného cyklu, jako Rudra (Bhajrava) a Bhajraví, nebylo ničím jiným než iluzí, jež byla takto zakoušena pouze mnou. Jediné, co existuje, je masa Vědomí. Když ji vnímáme v konkrétní formě, například jako Bhajravu, pak ji v této formě vidíme a zdá se nám, že právě tuto formu přijímá. Přemýšlení o slově a jeho významu, tedy objektu, k němuž slovo poukazuje, není možné bez vědomí. A jen proto, že takové přemýšlení neustále používáme, začneme si myslet, že objekt označený daným slovem skutečně existuje. Nebyli tu Bhajrava ani Bhajraví, Rudra ani Kálarátrí, a nebyl tu ani kosmický zánik. To vše bylo jen iluzorní projevení, neboť jedinou skutečností je neomezené Vědomí.

Popsal jsem ti smysl formy i bezforemnost Rudry a nyní ti vysvětlím smysl tance.

Vědomí není nikdy bez pohybu uvnitř sebe sama. Bez tohoto pohybu by bylo „neskutečné“. Vědomí se projevuje jako Rudra právě díky tomuto pohybu. Pohyb je podstatou Vědomí, a tudíž je od Vědomí neoddělitelný. To, co bylo zakoušeno jako tanec Rudry, byl pohyb Vědomí uvnitř sebe sama. Tento pohyb nebyl nic jiného než čirý pohyb. Jakožto tanec jsem ho zakoušel na základě sklonů a podmíněností mé mysli. Tanec Rudry byl pohybem v čirém Vědomí.

RÁMA se zeptal:

Jestliže vše, co je neskutečné, během kosmického zániku zanikne, jak se Vědomí stane vědomým a co si uvědomuje?

VASIŠTHA pokračoval:

Vědomí si jistě nebude samo sebe uvědomovat jako něco odděleného. To, o čem se zde mluví jako o objektu pozorování, odkazuje na samotnou podstatu Vědomí. Stejně jako se ve vědomí toho, kdo sní, objeví města, hory a lesy zakoušené ve snu, tak si v sobě Vědomí uvědomí pohyb ihned v okamžiku, kdy pohyb vznikl. Ve Vědomí se tak vytvoří představa okamžiku, doby trvání i vesmírného cyklu, a také představy „já“, „ty“ a „ti druzí“. Není tu dualita, jednota ani prázdno, není tu Vědomí jako subjekt ani nevědomí. Je tu úplné ticho, naprostý klid, nebo ani to ne. Existuje pouze neomezené Vědomí.

VI.2.84

VASIŠTHA pokračoval:

Prostor Vědomí se označuje jako Bhajrava nebo také Šiva. Jeho dynamická energie je od něj neoddělitelná a má povahu mysli. Tak jako lze vzduch zakoušet skrze jeho proudění, oheň vnímat díky jeho teplu, tak lze čiré Vědomí pociťovat jako čistotu a klid. Tomuto Vědomí se říká Šiva a je mimo jakýkoli popis. Dynamická energie Šivy (označovaná jako Bhajraví – pozn. L.V.) jakoby vykonávala všechna jeho přání a byla příčinou toho, že se tato přání projevují jako vize. Tato dynamická energie, tato síla, tato mája není nic jiného než Vědomí. Je to životní síla, proto se jí říká džíva. Protože vytvářet projevený svět je pro ni zcela přirozené, říká se jí příroda neboli prakrti. Je příčinou toho, že všechny věci lze poznávat a zakoušet, proto se jí také říká činnost neboli krijá.

Poněvadž tato síla projevuje hněv vůči zlu, říká se jí čandika, hněvivá. Má barvu modrého lotosu, proto se nazývá utpala , lotos. Je tím, co vždy vítězí, proto se jí říká džaja , vítězství, džajantí , vítězná, nebo vidžaja , vedoucí k vítězství. Označuje se jako siddha , neboť je v ní dokonalost. Je neporazitelná, proto se nazývá aparádžita . Říká se jí durga , nepřístupná, neboť její forma a skutečná podoba je mimo naše chápání. Je samou esencí posvátné slabiky Óm , proto se jí říká uma , vznešenost. Nazývá se gájatrí , posvátná píseň, neboť její jméno každý zpívá, a také savitrí , matka či dárkyně života, neboť je stvořitelkou všeho. Je silou, která člověku rozšiřuje obzor vnímání všech věcí, proto se jí říká sarasvatí , nebeský hlas či učení. Má světlou barvu (bílou či žlutou), proto se nazývá gaurí , plavá. Je paprskem světla v člověku, který ještě spí, i světlem v člověku probuzeném koncentrací na jemné vnitřní vibrace zvuku Óm , proto se jí říká indukalá , paprsek Měsíce.

Protože pro ni i pro Šivu (pro Bhajraví i pro Bhajravu) je charakteristickou formou prostor, mají jejich těla modrou barvu. Prostor je jejich masem, kostmi, vším. Existují jako prostor v prostoru. Tanec bohyně i různé její pozice symbolizují stvoření, rozklad a smrt všech bytostí. Protože vytváří světy pohybem své energie, je vnímána jako bohyně s mnoha údy. Tato bohyně zvaná kálí , noc, obdařuje všechny objekty silou, jakoby ukrytou v jejích končetinách, v jejích údech. Člověk však nijak nemůže její údy uchopit a její skutečnou přirozenost popsat. Tak jako pohyb v prostoru zakoušíme skrze proud vzduchu, stejně tak je dynamická energie Vědomí zakoušena skrze činnost a pohyb, které se uskutečňují ve Vědomí. Činnost a pohyb však nelze považovat za kvalitu Vědomí, neboť Vědomí je bez vlastností a kvalit. Vědomí je čiré, klidné a mimo jakýkoli popis. Představa pohybu ve Vědomí je nevědomostí.

VASIŠTHA pokračoval:

Pokud dynamická energie Vědomí zůstává na každém místě tak, jak je, aniž by se stala něčím jiným, pak sama je tím, co nazýváme Šiva, Bůh. Sama o sobě je dynamická energie Šivou. Potom tu jsou údy dynamické energie, které se v ní vytvořily jakožto představy. Je to všech čtrnáct světů, země se všemi kontinenty, oceány, lesy a horami, svatými texty, posvátnými rituály i válkami s různými druhy zbraní.

RÁMA řekl:

Ó mudrci, jsou tyto věci, považované za údy těla dynamické energie Vědomí, skutečné nebo falešné?

VASIŠTHA odvětil:

Ó Rámo, všechny jsou skutečné, neboť byly vyvolány činností dynamické energie Vědomí a jsou Vědomím zakoušeny. Tak jako zrcadlo odráží skutečné vnější objekty, tak v sobě Vědomí odráží vše, co je uvnitř něho, a proto je to skutečné. Ve Vědomí vzniká i vymyšlené město nebo iluzorní projev města, ať už se takové projevy objeví v důsledku vytrvalé koncentrace nebo čirosti Vědomí. Takové stvoření je skutečné, ať už je považováno za odraz, snový objekt nebo fantazii, neboť je založeno na Skutečnosti, jíž je Já. To je můj názor. Pokud bys namítal, že pro tebe nemá takové iluzorní stvoření žádný význam, pak se zamysli nad tím, jaký význam pro tebe mají lidé, které jsi znal, ale kteří odešli a žijí někde velmi daleko. Takoví lidé jistě mají význam pro obyvatele vesnic, do nichž přišli. A tak se to má se vším.

Cokoli zde existuje a funguje, je skutečné pro dané já, ne pro druhého, který to nevnímá a není si toho vědom. Proto veškerá stvoření i všechny bytosti, které na úrovni energie Vědomí existují, jsou skutečné pro vnímající Já a neskutečné pro toho, kdo je nevnímá. Všechny představy a sny existující v přítomnosti, minulosti či budoucnosti, jsou skutečné, neboť Já, jež je Já všeho, je skutečné. Všechny představy a sny jsou zakoušeny jedinci, kteří dosáhli příslušného stavu vědomí, podobně jako člověk může vidět věci, jež se nacházejí v dalekých zemích, pokud tam odcestuje. Pohyb energie Vědomí však nemění Skutečnost, podobně jako se snícímu člověku přemístěnému během spánku na jiné místo nepřeruší sen. Je-li tu pochopení, že vnímání tří světů je jen falešné zdání, nevyvstane tu otázka jeho narušení.

VI.2.85

VASIŠTHA pokračoval:

Vymyšlené město je smyšlenka, ne město. Podobně je stvoření jen představa vznikající na základě energie neomezeného Vědomí. Stvořením je tedy takto vzniklá představa.

Čím je pohyb pro vzduch, tím je Kálarátrí pro Šivu. Tak jako se v prázdném prostoru hýbe vzduch, tak se v neomezeném Vědomí hýbe Kálarátrí, jakoby naplňovala vůli a přání Šivy. Jestliže tu takový pohyb energie není, pak existuje pouze Šiva.

Zatímco Kálarátrí provádí v prostoru svůj tanec, souhrou náhod se dostane do spojení s Šivou. Je to podobné, jako když souhrou náhod spadne z palmy kokos přesně ve chvíli, kdy na strom usedne vrána. V okamžiku takového spojení je Kálarátrí oslabena, zmenší se a zprůhlední. Vzdá se své kosmické formy, stane se horou, městem či stromem, až nakonec je jako prostor. Tehdy jako řeka vlévající se do moře přijme formu samotného Šivy a Šiva zazáří jako Jedno bez druhého.

RÁMA se zeptal:

Ó svatý muži, řekni mi prosím, proč božská matka dojde klidu?

VASIŠTHA odpověděl:

To, co se nazývá příroda neboli prakrti a co zahrnuje celý svět, tedy džaganmaja , je dynamická energie Vědomí. Nelze ji nijak zmařit. To, co je této energii nadřazeno, je Vědomí samo o sobě, jež je nejvyšším klidem a mírem, skutečným Já. Dynamická energie zůstává v pohybu a činnosti do té doby, dokud je tu hnací síla Šivových přání. Tančí tedy až do okamžiku, kdy spatří Šivu.

Protože Vědomí a energie tvoří nedělitelnou Jednotu, energie se spojuje s Šivou, začne si být Šivy vědomá a nakonec se jím stane. Jakmile se prakrti spojí se Šivou, vzdá se vlastnosti „být prakrti“, vzdá se svého pohybového stavu. Tak jako řeka splyne s oceánem, tak dynamická energie splyne s Šivou. Pohyb energie je jen důsledek představy vznikající ve Vědomí a tato energie se přirozeně do Vědomí navrací. Světec může ve společnosti zlodějů zůstat jen do té doby, dokud neodhalí pravdu, pak už ho taková společnost těšit nebude. Vědomí si libuje v dualitě, dokud nespatří své vlastní Já. Energie Vědomí si tančí, dokud nezahlédne nádheru nirvány . V okamžiku, kdy energie Vědomí na Vědomí pohlédne, stane se čirým Vědomím.

Člověk prochází tuto samsáru s jejím zrodem i smrtí, dokud nezahlédne To nejvyšší. A jakmile To spatří, okamžitě s ním splyne. Kdo by odmítal to, co ho osvobodí od veškerého utrpení?

VI.2.86

VASIŠTHA pokračoval:

Ó Rámo, nyní ti povím, jak se bůh Rudra, nacházející se v kosmickém prostoru s projevenou formou, zbavil této formy a dosáhl naprostého klidu.

Rudra stál a pozoroval rozdělenost ve Vědomí, které říkáme stvořený svět. Nato se stalo, že tuto rozdělenost jakoby „pozřel“. A stál tam sám, jediný, sám s prostorem, jakoby tím prostorem sám byl. V pár okamžicích byl lehký jako obláček a jeho rozměry se začaly rychle zmenšovat. Pozoroval jsem svým božským zrakem, jak se stává stále menším a menším, až byl menší než nepatrná částečka a v tu chvíli se stal neviditelným. Stal se nejvyšším klidem a mírem. Sjednotil se s Brahman, s čirým Vědomím.

Tak jsem, Rámo, v této skále viděl stvoření, udržování i zánik vesmíru. Vnímáním této iluze jsem byl zcela ohromen. Podíval jsem se znovu na skálu a uviděl končetiny Kálarátrí jako všechny možné stvořené světy a v nich rozličné bytosti. To vše bylo možné vidět pouze zrakem probuzené inteligence neboli božským zrakem, jenž vidí všechno, všude a po všechny časy takové, jaké to je. Pokud se člověk dívá fyzickýma očima a vidí v dálce skálu, pak vidí jen skálu, nikoli stvořený svět se vším všudy.

Svůj vnitřní zrak jsem pak obrátil k jiné části téže skály. A opět jsem pozoroval vznik celého stvořeného světa. V každé části skály jsem viděl celé stvoření. Dokonce jsem na daném pahorku v mnoha skalách viděl mnoho stvořených světů.

V některých světech Brahma se stvořením začínal, v jiných světech z mysli Stvořitele právě vznikali bohové. Některé světy byly obydleny lidskými bytostmi, v jiných nebyli bozi a v dalších nebyli démoni. V některých vládla satjájuga neboli zlatý věk, v jiných kalijuga , železný věk. V některých lidé vítězili nad stářím a smrtí, v dalších byli všichni osvíceni, neboť jim nic nebránilo ve správném jednání. Viděl jsem stav vesmíru v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Někde jsem viděl temnotu a nevědomost, jinde jsem viděl Rámu bojovat s Rávanou a ještě jinde Rávana unášel Sítu. Někde vládli bohové a jinde démoni.

RÁMA se zeptal:

Řekni mi, prosím, zda jsem jako Ráma existoval i před tímto vtělením.

VASIŠTHA odpověděl:

Ó Rámo, ty i já jsme se rodili stále znovu a znovu. Avšak z pohledu Absolutní Skutečnosti Ráma, Vasištha ani svět nikdy nevznikli. Toto všechno je jen jako čeření vodní hladiny. Projev a zánik jsou důsledky falešného vnímání a nesprávného pochopení.

VI.2.87

VASIŠTHA pokračoval:

Rozjímal jsem o neomezeném Vědomí a náhle jsem pochopil, že celé stvoření bylo ve mně, v mém těle, tak jako je v semínku celý strom. Když člověk zavře oči a jde spát, vstupuje do vnitřního světa vytvářeného vlastním vnitřním zrakem. Když spánek končí, člověk se probudí a jeho zrak přechází do světa bdění. Stejným způsobem je stvořený svět zakoušen tak, že člověk do něj vstupuje skrze své nitro.

Když jsem viděl projev stvořeného světa v čirém prostoru, vstoupil jsem do dalších částí sebe sama a chtěl vidět další aspekty stvoření. Jakmile jsem světlo své vnitřní inteligence nasměroval do tohoto „prostoru“, objevilo se zakoušení tohoto prostoru. Ó Rámo, když vejdeš do vědomí svého vnitřního já, ať už v bdělém stavu, nebo ve spánku, poznáš, že je to opět masa Vědomí. Na začátku je tu pouze čirý prostor, prázdnota. V ní vznikne představa „já jsem“. Zhutněním vzniká to, čemu říkáme buddhi neboli rozumová schopnost a dalším zhutněním mysl. Ta pozná a zakusí čirý element zvuku a další čiré elementy, tanmátry . Z těchto zkušeností vzniknou smysly.

Někdo říká, že je ve stvoření určitý řád, jiní tvrdí, že žádný takový řád není. V každém případě nelze měnit povahu a vlastnosti stvořených objektů, které své vlastnosti získali hned zpočátku na základě příslušných představ vzniklých v neomezeném Vědomí.

Jak jsem tak pozoroval stvoření, stal jsem se nepatrným a sám sebe jsem vnímal jako paprsek světla. Jakmile jsem o tom začal rozjímat, stal jsem se hmotným a v tomto zhmotnění byla možnost smyslových zkušeností. Začal jsem vidět. Orgány, jimiž jsem viděl, se staly očima. To, co jsem viděl, se stalo objektem. Plodem této zkušenosti bylo pozorování. To, „kdy“ jsem pozoroval, se stalo časem, trváním. Způsob, jakým jsem viděl, se stal metodou či řádem. To, „kde“ jsem pozoroval, se stalo prostorem. Dá se říci, že se to vše stalo řádem stvoření.

Když takto Vědomí „otevřelo oči“ a začalo si uvědomovat své možnosti, objevily se tanmátry , čiré elementy, a poté vznikly všechny smysly, které jsou ve skutečnosti jen čirým prázdnem, čirým prostorem.

Když jsem si pomyslel „kéž bych něco slyšel“, objevil se zvuk spolu s orgánem sluchu. Pak vznikly další smysly jako hmat, chuť a čich. A přestože se zdálo, že to vše vzniklo ve mně, ve skutečnosti se nikdy nic takového nestalo.

VASIŠTHA pokračoval:

Jakmile se zrodilo pět prvků a pět smyslů, okamžitě se ve mně objevily s nimi související znalosti a zkušenosti. Byly bezforemné a iluzorní. Když jsem o těchto představách a zážitcích rozjímal, stav mého bytí byl tím, čemu lidé říkají jáství neboli pocit ega. Pokud pocit ega zhutní, říká se mu rozumová schopnost, buddhi, a když zhutní ještě víc, nazývá se to mysl. Ačkoli jsem tedy čiré Vědomí, zdá se, jako bych získal ativáhiku, jemné tělo, a antahkaranu, vnitřní nástroj (obsahující mysl, rozum, paměť atd.).

Jsem jemnější a prázdnější než samotný vzduch. Proto ničemu nepřekážím v bytí. Protože určitou dobu zůstávám v této zdánlivé existenci, jsi přesvědčen, že mám tělo. Je to na základě tvé představy, že vytvářím zvuk, kterému se říká řeč. Slyšíš ho, tak jako slyší zvuky ve svém snu spící člověk. První zvuk, který dítě vysloví, je Óm, proto je slabika Óm považována za prvotní a za nejpřednější mezi všemi zvuky. Cokoli jsem tedy vyslovil jakoby ve snu, se ti jeví jako moje řeč.

Jsem absolutní Brahman. Obsahuji sama sebe. Jsem stvořitel tohoto stvoření a učitel všech. Vše jsem stvořil svými myšlenkami a představami. Tak existuji, ale jsem nezrozený. Viděl jsem vesmír a mimo něj jsem neviděl nic. Vše, co jsem viděl, bylo čiré prázdno. Toto všechno není nic jiného než čiré zakoušení. Nic neexistuje a nic nevzniká. Nic neexistuje vně. Vše je ve Vědomí. Vše je Vědomí. V Brahman není svět, ale Brahman svět vidí a zakouší. Toto vnímání není skutečnost, ale jen představa.

Tuto Skutečnost nelze nahlédnout fyzickým zrakem, tím lze vidět jen hmotné objekty. Pokud se podíváš jako ativáhika svým jemnohmotným zrakem, spatříš stvořený svět takový, jaký je. Uvidíš ho jako Skutečnost, jako nirvánu, jako čiré Brahman.

Zakusil jsem prostor a poznal, co je země. Stal jsem se zemí a prožil existenci nesčetně vesmírů, aniž bych si přestal uvědomovat, že jsem neomezené Vědomí. Uvnitř sebe, tedy uvnitř země, jsem byl svědkem těch nejúžasnějších zemských jevů a událostí. Zakusil jsem, jak „mě“, zemi, obdělával zemědělec, zakusil jsem palčivé horko Slunce i chladivý déšť. Zaujímal jsem obrovský prostor, jenž zaujímá pohoří Lókalóka, které ohraničuje svět, a zakusil jsem činy bezpočtu bytostí. Byly ve mně bytosti různých typů: bozi, démoni a lidé, zvířata a červi, a také všechny hory, lesy a města, nacházející se na zemi.

VI.2.88, 89

VASIŠTHA pokračoval:

Setrval jsem ve vědomí země a prožíval zkušenosti země s jejími řekami, horami i lesy. Někde jsem zakoušel bědování a nářek těch, kteří ztratili své milované a blízké, a jinde radost tančících dívek. Prožíval jsem pláč chudých i radost bohatých, sucho i zemětřesení, válku a ničení i krásu ptactva a nádheru jezer. Zakoušel jsem ubohé červy, kvetoucí lesy i meditující mudrce. Ó Rámo, to vše se nacházelo v mém zemském těle.

RÁMA se zeptal:

Když jsi prováděl to, co se nazývá párthiva dhárana, koncentrace na zemi, byla země skutečná, anebo pouze mentální?

VASIŠTHA odvětil:

Vše se odehrávalo v mysli a já sám jsem se stal zemí. A stejně tak to nebylo v mysli a já jsem se zemí ve skutečnosti nestal. Mimo mysl žádná země neexistuje. Ať už něco považuješ za skutečné nebo neskutečné, je to jen činnost mysli. Nejsem nic jiného než čiré Vědomí. Představa, jež v něm vzniká, se nazývá sankalpa neboli myšlenka, fantazie. Takovou představou je i mysl, země, svět, stvořitel. Svět se projevuje v prostoru podobně jako smyšlené město v oblacích, pouze na základě představ.

To, co jsem zakoušel jako zemi, byla jen představa, bylo to tudíž jen v mysli. Je to myslí prostoupeno a v důsledku vytrvalé koncentrace, dhárany, to jakoby zůstává zemí. Jde však o úroveň mentální, jde o představu vzniklou ve Vědomí, jinak je to prázdnota. Pokud taková představa po nějaký čas přetrvá, jakoby se vzdá své mentální úrovně a stane se hmotnou, pevnou, tvrdou zemí.

Z tohoto úhlu pohledu země neexistuje. Ale od začátku stvoření je považována za pevnou hmotnou existenci. Tak jako snový objekt není nic jiného než vědomí snícího člověka, tak tento projevený svět není nic jiného než čiré Vědomí. Představa, jež ve Vědomí vzniká, není nic jiného než čiré Vědomí. Představa sama o sobě neexistuje a stejně tak neexistuje já ani svět. Pokud je to takto nahlíženo, svět neexistuje, pokud to není dostatečně prozkoumáno, zdá se, že svět existuje.

Tak jako křišťál odráží barvy, aniž by to bylo jeho úmyslem, tak neomezené Vědomí v sobě odráží celý vesmír. Svět není myšlenka ani hmota. To, co se jeví jako země, je čiré Vědomí. Falešná představa prožívaná bezpočtem bytostí ve třech světech získala relativní existenci zvanou země. „Jsem toto všechno. A všechno tamto je uvnitř všeho tohoto.“ S tímto pochopením jsem vše nahlížel.

VI.2.90

VASIŠTHA pokračoval:

Prožil jsem v sobě úroveň země. Vše, co jsem viděl a zakusil, bylo v mém nitru, ale v důsledku rozdělení na subjekt a objekt to vypadalo jako ode mě oddělené. Bylo to tak proto, že všude je vesmír, všude je Brahman, všude je prázdnota. Úroveň země existuje všude, ale ve skutečnosti to není nic jiného než čiré Vědomí. Stejně jako město prožívané ve snu, ani země nebyla ve skutečnosti vůbec stvořena.

Není tu rozličnost ani ne-rozličnost. Není tu bytí ani nebytí. Není tu žádné „já“. Jak může člověk říci, že něco existuje? Ačkoli je stvořený svět zakoušen, ve skutečnosti neexistuje. Pokud řekneme, že svět existuje, pak je to Brahman samo, co existuje. Je-li to jako město prožívané ve snu, jak může člověk potvrdit či popřít jeho existenci?

Tak jako jsem prožil úroveň vědomí země praktikováním prithví-dhárany, koncentrace na zemi, zakusil jsem také vědomí vody pomocí vári-dhárany neboli koncentrace na vodu. Skrze vári-dháranu jsem se stal vodou a ač nejsem netečný, tak jsem se netečným stal. Dlouhou dobu jsem sídlil na dně oceánu a vydával zvuky hlubiny. Přebýval jsem v tělech rostlin a budoval si v nich cesty a kanály. Vstupoval jsem do úst živých bytostí a procházel jejich tělesnými orgány. Hnal jsem se říčním korytem a pak vyhledával odpočinek u přehradní hráze. Stoupal jsem vzhůru ve formě vodní páry a dostal se ve formě mráčku až do oblak. V oblacích jsem nějaký čas pobýval vedle svého přítele, blesku.

Tak jako ve všech bytostech přebývá neomezené Vědomí, tak jsem ve všech bytostech přebýval jako prvek vody. Na jazyku jsem přicházel do kontaktu s chuťovými buňkami a zakoušel různé chutě. Takový zážitek je čiré poznání. Chuť nebyla zakoušena mnou, tělem ani ničím jiným. Tento zážitek se udál uvnitř, ne jako objekt zakoušení, jenž je jako takový naprosto falešný.

Když rozkvetly květiny, posadil jsem se na ně a jako kapka rosy si vychutnával sladkost, která zde zbyla i po odletu včel. Přebýval jsem ve čtrnácti typech bytostí jako uvědomění chutě, jako vědomí, které se navenek jeví jako nevědomí. Přijal jsem formu vodních kapek či vodní tříště a užíval si jízdu na větru a cestování z místa na místo. Ve stavu vody jsem měl nejrůznější zážitky a viděl vznikat i zanikat stovky světů. Ó Rámo, ať už je tento svět s formou nebo bez formy, je to neomezené Vědomí a nehmotné prázdno. Nejsi nic, ale nejsi neexistující. Jsi čiré nejvyšší Vědomí.

VI.2.91

VASIŠTHA pokračoval:

Koncentrací na oheň zvanou tédža-dhárana jsem se stal prvkem oheň. V ohni a světle převažuje sattva, proto jsou oheň i světlo stále plné jasu a rozptylují temnotu, stejně jako přítomnost vládce vyhání zloděje. Stal jsem se světlem, v němž je vše vidět, a pochopil jsem bídu temnoty, jež ničí všechny dobré vlastnosti. Světlo uděluje všemu tvar, podobně jako otec formuje svého potomka. V podsvětí světlo svítí jen velmi málo a je tu větší tma. V nebesích je zase po všechny časy jenom světlo. Slunce je světlo, které umožňuje vykvést lotosu činů.

Ve zlatu jsem se stal zlatou barvou, nazývající se suvarna. V lidech jsem byl životní jiskrou a chrabrostí. V drahokamu jsem byl jeho září, v bouřkových mracích jsem svítil jakožto blesk, ve vášnivých ženách jsem byl jiskrou v jejich očích, v mocném lvu jsem byl jeho silou. V bozích jsem byl nenávistí k démonům a v démonech nenávistí k bohům. Ve všech bytostech jsem se stal základem života. Prožil jsem zkušenost Slunce, Měsíce, hvězd, vzácných kamenů, světla lamp i ohně, včetně ohně kosmického zániku. Když jsem plápolal jako oheň, byly hořící uhlíky mými zuby, kouř mými vlasy a palivo mou potravou. V kovárně jsem byl ohněm rozpalujícím železo do ruda nebo jiskrou odlétající od kovářova kladiva.

RÁMA se zeptal:

Ó mudrci, byl jsi jakožto prvek oheň šťastný nebo nešťastný?

VASIŠTHA odpověděl:

Tak jako když člověk usne a dočasně není schopen vnímat, třebaže je bytostí vnímáním obdařenou, tak se Vědomí stane netečným objektem. Pokud o sobě přemýšlí jako o prvku (ohni, zemi, vodě atd.), pak o sobě přemýšlí jako o něčem, co je netečné. Ve skutečnosti takové dělení Vědomí na subjekt a objekt neexistuje.

Cokoli jsem prožíval ve stavu země, vody či ohně, to jsem prožíval jako Brahman. Kdybych byl skutečně netečný, jak bych mohl prožívat to, co jsem prožíval, jak bych mohl být zemí, vodou či ohněm? Vnímající bytost si pomyslí „já spím“ a jeví se jako netečná. Když se člověk probudí do skutečnosti vlastního Já, pak hmota těla zmizí. S jemným tělem neboli ativáhikou může člověk vstoupit kamkoli. Jemné tělo není nic jiného než čirá Inteligence. Jakmile člověk s touto Inteligencí vstoupí na základě vlastního přání do jiného stavu vědomí, pak neprožívá utrpení ani neštěstí.

Svět viděný a zakoušený ve snu je zakryt temnotou nevědomosti a je tudíž neskutečný. Stejně tak jsou neskutečné základní prvky, které člověk zakouší. Když se člověk dotkne žhavých jisker, jež si představil v mysli, nepocítí bolest. Tak to bylo i s mým prožíváním základních prvků.

VI.2.92

VASIŠTHA pokračoval:

Koncentrací na vzduch zvanou vájú dhárana jsem se stal prvkem vzduch. Učil jsem tančit trávu, listy a rostliny. Chladivým vánkem jsem obšťastňoval mladé ženy a stal se jejich přítelem. Zároveň jsem však byl obávaný svými horkými proudy, jež byly příčinou hurikánů a tornád. V zahradách potěšení jsem rozfoukával sladké vůně, zatímco v pekle horké jiskry ohně. Můj pohyb byl tak rychlý, že lidé považovali vítr a mysl za bratra a sestru. Plul jsem s vodami svaté řeky Gangy, což by bylo vyčerpávající a únavné, ale byl jsem šťasten, že spolu s Gangou zbavujeme vyčerpanosti a únavy druhé. Pomáhal jsem prostoru přenášet zvukové vlny, a proto jsem začal být považován za přítele prostoru. Přebýval jsem v orgánech všech bytostí, znal tajemství ohně, a proto jsem začal být považován za přítele ohně. Řídil jsem těla všech živých bytostí jako jejich životní dech, proto jsem byl živým bytostem zároveň přítelem i nepřítelem.

Ač jsem stál přímo před každým, nikdo mě nevnímal. Během kosmického zániku jsem odnášel obrovské hory a vrhal je, kam se mi zachtělo. Jako vzduch jsem měl šest funkcí: sdružovat, vysoušet, podpírat, vibrovat čili vytvářet pohyb, roznášet vůně a ochlazovat. Mým úkolem bylo budovat i ničit hmotná těla.

Jako vzduch jsem uvnitř každé vzduchové molekuly vnímal celý vesmír a v každém z těchto vesmírů jsem vnímal základní prvky i vše ostatní. Tyto vesmíry neměly skutečnou existenci. Byly to jen představy vznikající v kosmickém prázdnu, v prostoru.

I v těchto vesmírech byli bohové, planety, hory i oceány a byly zde iluzorní představy zrození, stáří a smrti. Abych uspokojil své nitro, cestoval jsem po všech těchto říších. Jako spousty much a komárů usedalo na mé tělo nesčetně bytostí, nebešťanů i mudrců. S mým svolením získávaly tyto bytosti různé formy i vlastnosti. Nemohly mě vidět, ale když jsem se jich dotkl, zakoušely nesmírné blaho.

Ačkoli bylo podsvětí mýma nohama, země mým trupem a nebe mojí hlavou, nevzdal jsem se své částicové povahy. Byl jsem rozprostřen všude, do všech směrů, po všechny časy a dělal vše. Byl jsem Já všeho, byl jsem vším. A přesto jsem byl čirá prázdnota. Prožíval jsem formu i stav bez formy, prožíval jsem, jaké je být něčím i být ničím, být si všeho vědom i být bez uvědomění. Takových vesmírů, jako je ten, co jsem zakoušel, je bezpočet. Tak jako člověk sní o tom, že se mu zdá o spoustě objektů, tak jsem zakoušel vesmíry uvnitř každého atomu a další vesmíry v atomech těchto vesmírů. Stal jsem se těmito vesmíry, ale nešlo vše obsáhnout a vyjádřit, přestože jsem byl Já všeho a prostupoval vším. Ale to vše jsou jen slova. Řekneme-li „žár v ohni“, užíváme tři slova, ale poukazujeme tím jen na jedinou skutečnost.

- ↑ -

ZPÍVÁNÍ MANTER V PRAZE

ÚVOD

KNIHA PRVNÍ:

O odtažitosti

KNIHA DRUHÁ:

O chování hledajícího

KNIHA TŘETÍ:

O stvoření

KNIHA ČTVRTÁ:

O existenci

KNIHA PÁTÁ:

O zániku

KNIHA ŠESTÁ:

O osvobození

Jóga Vásištha

KNIHA ŠESTÁ: O osvobození

Svět uvnitř skály